Hlavní obsah
Hobby, chovatelství a volný čas

Psi jablkem sociálního sváru. O pejskařích a těch druhých

Foto: Unsplash

Ilustrační foto

Odjakživa patříme k milovníkům psů a jejich počet neustále stoupá, stejně jako ve zbytku Evropy. Pro ty, kteří chlupáče nemají zrovna v lásce, to asi není tak úplně dobrá zpráva.

Článek

Řadím se jednoznačně do první skupiny, jak asi tušíte, přesto mám pro „ty druhé“ pochopení. Asi bych měla raději říct „ty ostatní,“ protože „druhé“ v tomto kontextu může znít poněkud nehezky.

Kategorie pejskařů a těch ostatních se dále dělí. Pejskaři na odborníky a lajky a pak ještě na zodpovědné a řekněme laxní. Nepejskaři pak na shovívané, nerudné a lidi, kterým je to jedno. Všichni dohromady, stejně jako v mnohých jiných případech, pak na konfliktní a ty, kteří si stěžují spíš jen tak pro sebe.

Někteří psí rodiče averzi těch druhých nechápou, ale důvody, proč někdo není zrovna psí přítel, mohou být různé a nikomu nepřísluší je posuzovat či hodnotit. Někteří lidé mají ke psům jednoduše averzi, zatímco jiní mohou mít negativní zkušenosti.

Skutečných psích nepřátel z přesvědčení ale není zase tolik, jak by se mohlo zdát. Většinou jde o lidi, kterým psi z toho či onoho důvodu otravují život a ne proto, že by se proti chlupáčům jako takovým vymezovali.

Konflikty mezi majiteli psů a ostatními většinou pramení z odlišných očekávání vzhledem k chování zejména na veřejných prostranstvích. Častými zdroji třenic bývají neshody ohledně volného pohybu, likvidace odpadků a míře kontroly, kterou má majitel psa nad svým mazlíčkem.

Ovšem časté neshody nevznikají jenom mezi pejskaři a nepejskaři, ale i mezi samotnými majiteli psů a troufám si říct, že jsou dokonce i častější. Pohled na to, kde začíná a končí povinnost, jak by se měl cizí pes chovat nebo co dělá druhý majitel špatně, se v pejskařské rodině velmi liší.

Některý majitel víc dbá na důslednou výchovu, jiný na osobní vztah se svým mazlíčkem a někdo prostě neví a řídí se pouze instinkty. Někdo prosazuje tvrdý výcvik, jiný je zastáncem pozitivních metod a ti ostatní si čtou chytré návody nebo spoléhají na vlastní rozum. Každý ten svůj způsob považuje za správný.

Shrňme si, co všechny stěžovatele, ať už pochází z kterékoli skupiny, trápí nejvíc, byť stížností na naši skupinu by vydalo na celý seznam.

- Neuklízené exkrementy

- Obtěžující štěkání

- Volně pobíhající psi

Vlastně se nedivím, že plno lidí má těch „čoklů“ plné zuby. A byť je to střelba do špatného terče, chápu je. Jenomže jde o to, že přestože ti psi vůbec za nic nemůžou, stejně jsou předmětem častého sváru. Za všechno mohou jejich páníčci. Nejde tedy o konflikt pes-člověk, ale o mezilidské vztahy.

Pořídit si psa je velká zodpovědnost, o tom snad nikdo nepochybuje, ne každý si ale povinnosti připouští, hlásí se k nim nebo je dokáže naplnit. Být majitelem psa totiž není jenom právo, ale i obrovský závazek.

Šlápnout do hovínka opravdu žádné štěstí nepřináší. Neustálé vytí a štěkání ozývající se ze sousedního bytu, je také k uzoufání. Nebo volně pobíhající pes, který může budit strach nebo packami od bláta skáče na kolemjdoucí a páníčka neposlechne. To všechno může vyvolávat pochopitelné pocity bezmoci a vzteku.

Za nic z toho ten pes ale vážně nemůže. Na záchod prostě musí. Že ho páníček nechá doma celý den zavřeného a odejde do práce, také není jeho chyba. Je prostě zoufalý nebo trpí stresem z odloučení. A o tom, že každý pes potřebuje fyzickou aktivitu a je přirozeně zvědavý, nikdo nepolemizuje. Ale co teď s tím?

V případě nesbírání exkrementů jde o totální ignorantství, které nemá oporu v žádném argumentu a omluva pro něj neexistuje. Nejedná přitom pouze o bobky. Pejsek také čůrá. Agresivní močí ničí omítky, historické budovy a nelibým smradem zejména v suchém období jednoznačně obtěžuje okolí.

Za psí štěkot či vytí v bytě může stres z odloučení nebo nuda. Neboli problém, který by měl majitel urychleně řešit a nejenom kvůli sousedům, ale i kvůli svému svěřenci. A způsoby existují. Co třeba podřídit svůj život potřebám toho, za koho jsme přijali odpovědnost? Nechat psa celý den samotného je týrání, a to i v případě, že je zdánlivě klidný a celý den prospí.

Na problematiku separační úzkosti existují návody a profesionálové, i když je to téma složité. Na nudu a potřeby toalety existují hlídací a venčící služby, když už se nenajde pomoc v rodině.

A volné pobíhání psů? Ano, jistě, ale na místě k tomu určeném, případně v prostoru, kde nikoho nemůže ohrozit či obtěžovat. Rozhodně ne na dětském hřišti a dovolit mu čůrat do písku, ze kterého si děcka dělají bábovičky. Nebo mít psa tak vychovaného, že žádné problémy nevyvolává. Řekněme si ale upřímně, že takových je málo.

Zejména ve městech je to palčivé téma, nad kterým by se mohla zamýšlet zastupitelstva a poskytnout majitelům psů vhodné podmínky třeba v podobě vyhrazených prostranství pro socializaci. Někde už takové psí parky existují, ale je jich stále málo. Bylo by to rozumější než zákazy a příkazy, které je leckdy těžké dodržovat.

Problémem může být i fakt, že vlastnictví psa je svobodnou volbou a žádné regulace se k němu nevztahují, alespoň u nás. Kdokoli si může pořídit jakéhokoli psa a pokud tím nikomu nezpůsbí újmu nebo neporuší zákon či vyhlášku, ze svého pohledu má svaté právo na cokoli.

Ani vlastnictví některých plemen považovaných za minimálně kontrovezní u nás jako v jednom z mála států není regulováno, stejně jako povinné pojistky. Takže i psi, kteří vyžadují zkušenosti, mohou skončit v rukou kohokoli, což je problém, nad kterým by se měli zamyslet zákonodárci. S tím my toho moc nezmůžeme.

Snažme se být k sobě navzájem o něco ohleduplnější a tolerantnější. Pejskaři, dopřejte svému miláčkovi vše, co potřebuje bez toho, aniž byste obtěžovali okolí. Pytlíky na hovínka stojí pár kaček a pořádná procházka a trocha osvěty prospěje i vám.

A vy ostatní vězte, že psi s námi prostě budou žít dál a sami si nevybrali, jakým způsobem. Nezazlívejte sousedovi, že si pořídil psa. Může pro něj znamenat emocionální podporu nebo cestu ven ze samoty. Naučit se koexistovat musíme sami.

Řešení je snadné a přitom svízelné. Apelovat na zodpovědnost a ohleduplnost vůči sobě navzájem je jako zpívat ohranou písničku. Někdo má neposlušné děti, jiný psy. Za obojí mohou rodiče. Ovšem i to, co to ta neposlušnost je, kde začíná a končí, může být vykládáno různě.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz