Článek
Seznamovací trh je velmi rozmanitý. Velké množství nezadaných, někdy i zadaných, se vrhá do víru randění a doufá, že konečně najde tu svoji polovinu nebo si s někým alespoň zpříjemní život. Na kompatibilitu zpočátku příliš nemyslí.
I já se na volném trhu pro zralé a přezrálé s nevalnými úspěchy už nějakou chvíli pohybuji. Přestože se snažím být otevřená a nebýt ve svých kritériích přehnaně zatrvrzelá, jsou věci, přes které vlak nejede.
Nikdy bych si například nezačala s mužem, který nemá rád zvířata. Ale ne vždycky dojde k odhalení rychle a snadno. Někdo totiž dokáže předstírat nebo se výrazně přeceňuje, aby získal body.
Neumím si představit vztah s mužem, který by měl averzi vůči psům nebo třeba trpěl alergiemi. Nic proti nim nemám, ale nerozuměli bychom si už v základním životním nastavení, takže víc než pár nezávazných schůzek by stejně proběhnout nemohlo.
Každý máme o svém budoucím partnerovi jasnější či mlhavější představy. Někdo hledá spíš intelektuála, jiný sportovce, jeden chce cestovat a další zahrádkařit. Já hledám někoho, kdo má rád psy. Nebo mu aspoň nevadí. Se svojí podmínkou se nijak neskrývám a v seznamovacím profilu ji taky dopředu hlásím. Jsem průzračná jako studánka, řekli byste si.
První předvýběr na seznamovacích platformách je založený na fotkách. Líbí se mi, docela ujde, nic moc, v žádném případě, no fuj nebo juchů, jsou asi nejčastější soukromé komentáře, které nám běží hlavou. Je sympaťák a na fotce má psa? Pecka.
Jenomže ouha. S domácími zvířaty na seznamovacích profilech se to má podobně jako s upřímností ve všem ostatním. Jsou lidé, kteří neváhají na vlastní profil použít fotky někoho jiného, protože se za sebe asi stydí nebo publikují portréty s několika desetiletími prošlou zárukou. A se psy je to zrovna tak.
Možná se už obecně ví, že takových jako já je nás víc. Nebo že chlap se psem působí autenticky a přívětivě. Proto si tedy někteří vypůjčili psa od sousedů, pořídili si s ním fotku a vystavili ji na svůj profil. Udělali tak ze sebe někoho jiného. Někoho, kdo psy zbožňuje, i když realita je třeba úplně jiná.
Efekt to má stejný, jako kdybych já sama sebe posadila na motorku, přestože je nesnáším. Možná bych pak zaujala ty, kteří si mě jinak ani nevšimnou, protože sdílíme stejný koníček. Podlé, že? Navíc velmi krátkozraké. Pravda se ukáže velmi brzy a žádná naděje na okouzlení osobností a odpoutání pozornosti od lži neexistuje. A to ani v případě, že lžeme sami sobě.
Před několika lety jsem se ve Španělsku seznámila s jistým pánem. Měl profil typu „juchů“a ve skutečnosti byl ještě mnohem větší sympaťák. Se psy žádné valné zkušenosti neměl, ale byl milovníkem koní, a to se taky počítá. V mumraji ženských, které se na seznamovací platformě veřejně nabízejí, si vybral zrovna mě, i když jsem na jedné z fotek pózovala se svým dobrmanem. Já nepodvádím.
Pán se jmenoval Juan a líbil se mi opravdu moc a ve všech ohledech. Po několika schůzkách nad skleničkou vína, procházce po Barceloně a večeři v dobré restauraci jsem Juana pozvala k sobě domů.
Moc dobře věděl, že mám dobrmana Olivera, však se mě na něj také pokaždé vyptával. Opatrně se dotazoval, jestli není nebezpečný nebo ho třeba ze žárlivosti nezardousí. Zdálo se mi to roztomilé a jeho obavy jsem chápala.
Oliver byl mírumilovný, přátelský a nekonfliktní pes, takový velký plyšák, ale přece jen čtyřicetikilová černá obluda, která děsí vzhledem. Doufala jsem, že tenhle pán, zvyklý na koně, se jen tak nenechá odradit. Tak moc se mi líbil.
Slavnostně jsem otevřela dveře bytu. Juan se snažil být za hrdinu a vnitřní neklid maskoval, ale děs v očích zakrýt nedokázal, když Oliver radostně přiběhl návštěvu přivítat a očichat.
Juan zavýskal „Bojím!“ zvedl ruce nad hlavu a upaloval zpátky do garáže. Oliver se na mě nechápavě podíval a vrátil se otráveně dovnitř. Na chvíli jsem ho zavřela na zahrádku a přivedla klepajícího se Juana zpátky. Přece si nenechám takového chlapa utéct! A ještě k tomu doslova.
Juan se pochlapil, a dokonce si na Olivera i opatrně sáhl. Sedl si ke stolu a poněkud strnule ho po očku pozoroval. Oliver se odšoural do svého pelechu, protože z Juana žádná velká legrace nekoukala, ale jenom do chvíle, než jsem na stůl naservírovala šťavnaté steaky. Oliver si k němu přisedl a naslintal mu na kalhoty.
Dál než od stolu zpátky ke dveřím jsme se nedostali, a tím víceméně skončila má naděje na další posun ve vztahu. Moje šance nezaviněně zabil Oliver.
O pár let později jsme se s Juanem náhodou potkali a stará jiskra znovu přeskočila.
Vypadal upřímně zarmouceně, když se dozvěděl, že Oliver mezitím zemřel. „A máš dalšího psa?“ následovala logická otázka. Jistě, bez psů já žít neumím. Adoptovala jsem si fenku. „Zase dobrmana?“ Ne, Belinda je holčička a menší, než byl Oliver. Že je menší jen o deset kilo svalů, ale co do výšky zhruba stejná, jsem zatajila.
Juan přijel na druhý pokus a možná si představoval, že ho tentokrát přivítá třeba bišonek. Belinda, která miluje všechny chlapy, byla jako u vytržení, když vešel do dveří. Skákala kolem něho, nadšením štěkala a donesla mu všechny hračky. Pak si lehla vedle jeho židle, té samé jako posledně, a nakonec pod ní usnula. Juan se trochu uklidnil.
„A kde spí? U tebe v ložnici?“ Přikývla jsem. Ale fakt, že se mnou sdílí i postel, jsem zatajila. Vlastně nikdy jinde než se mnou zatím noc nestrávila. O Juana jsem ale pořád moc stála, takže jsem měla nutkání informace trochu zjemňovat. Krátce po mém přiznání se vymluvil na nějakou práci a odjel.
Povzdychla jsem si, zamáčkla slzu a nechala Juana plavat. Náš společný život neměl šanci na úspěch, přestože jsme si ve všem ostatním rozuměli. Věděli jsme to oba.
Volba mezi psem a chlapem je bezpředmětná a není k diskusi. Kompatibilita životního stylu je zásadní. Ale taky se může stát, že chlap bude taky mít svého psa a oni dva se nesnesou nebo budou naše názory na výchovu odlišné.
My pejskaři máme seznamování zkrátka těžší, protože jsme téměř jako svobodné matky. Taky chceme, aby nás měl někdo rád i se závazkem. A ještě k tomu si do výchovy nenecháme mluvit.
Ale oproti ostatním máme jednu velkou výhodu. Nikdy nejsme sami a náš pes nás miluje, ať už jsme takoví či makoví.
