Článek
Návštěvy už dávno nezvu, z domu vycházím naposledy před setměním na krátkou procházku se psem, abychom to stihli dřív, než to všude kolem začne práskat, a pak už se věnuji jenom sama sobě a reflexím, které si nemůžu odpustit.
Nesnáším všelijaké motivační fráze a rádoby moudré věty poletující internetem, které na mě vykukují kamkoli se podívám. Třeba tu, která na mě onehdy odkudsi vyběhla, a kterou údajně pronesl Walt Disney: „Všechny naše sny se mohou splnit, pokud máme odvahu si je splnit.“ Což o to, odvahy já mám kopec.
A nebo tu kontroverzní, kterou jsme všichni slyšeli asi tisíckrát a nevím, že by někomu život nějak výrazně zkvalitnila: „Radši budu litovat věcí, které jsem udělal, než litovat toho, co jsem neudělal.“ No řekněte, takový alibistický nesmysl, který neznamená nic jiného než odhalení vlastní neschopnosti. Když už něčeho musím litovat, pak jsem to asi udělal špatně.
O motivačních frázích a mém často až škodolibém přístupu k nim ale psát nechci, možná si to schovám na jiný článek. Ale důvod, proč je právě v souvislosti se svým pojetím novoročních oslav zmiňuji, existuje. Já si totiž sama pro sebe, daleko od jásacího davu, bilancuji. Tohohle zvyku, i když i mě samotné se zdá být dost patetický, se prostě nemůžu zbavit.
Přijde Silvestr a já prostě bilancuju. Ne že bych sama sobě předkládala nějaké účty nebo si dělala soupis toho, co se mi povedlo nebo co bych mohla příští rok zlepšit, jako bych sama před sebou klečela na koberečku, to zase ne. Zkrátka se za tím uplynulým rokem jen tak v soukromí ohlédnu, vzpomenu na důležité milníky a představuju si, co dalšího mě asi čeká. Bez sebelítosti, zmaru nebo velkých plánů. Z loňského roku si ale určitě budu pamatovat poslední den.
Jestli teď někomu připadám jako osoba, která se vyžívá v „mindfulness“ nebo meditacích, tak to vážně ne. K internímu prožitku si i v osamění dopomáhám klasickými prostředky. Naleju si skleničku vína a chlebíčky obložím lososem, aby ta moje dobrovolná samota měla slavnostní nádech.
I letos tomu mělo být nejinak. Jak už ale asi tušíte, můj pečlivě naplánovaný a vcelku jednoduchý program se zvrtl. Chlebíček s oschlým lososem jsem si dala k snídani a otevřenou láhev zase zašpuntovala. Skleničku si dám až v poledne k čočce.
Mí věrní sledující vědí, že mám psa. Pro ty ostatní doplním, že fenka se jmenuje Belinda, je z rodu neušlechtilého a příští měsíc oslaví dva roky. Belinda je všechno, jenom ne vyrovnaný pes. A ona je tím důvodem, proč mé báječné silvestrovské plány naprosto selhaly.
Víte, já moc nedám na prášky a polykám je až když už není zbytí. Ibuprofen mám v šuplíku pro případ největší krize, antibiotika jsem brala naposledy před mnoha lety a uklidňující léky a antidepresiva nahrazuju skleničkou vína. Ani netuším, jak se to všechno jmenuje. Takže asi chápete, že ani psovi nic nestrkám, pokud není zbytí. V případě Belindy ale zbytí už vážně nebylo.
Jestli může nevinný prášek předejít stavům paniky, které jsou v podání Belindy skutečně nevídané, pak to má smysl, řekla jsem si, a poprvé v životě se na ohňostroje a petardy jako moderní žena předem vyzbrojila u veterináře.
Těšila jsem se na klidný večer s rozjímáním, sklenkou vína a lososem až do půlnoci, kdy mi jako každý rok nezapomene zavolat syn, a pak se půjdu na ten nový rok vyspat do růžova. Báječný plán. Kdyby vyšel. Panický stav se totiž dostavil, ale naprosto jinak, než bych předpokládala.
Víte, já lékaře ani farmaceuty sice nevyhledávám, ale chovám k nim úctu a v mých očích požívají až nekritické důvěry. Oni totiž vědí to, o čem já nemám ani tuchy. A to platí i v případě veterinářů.
Můj veterinář Belindu zná a ví, že i pouhé otočení psa na záda představuje akrobatický výkon minimálně dvou lidí a vzpínající se a bojující tělo vážící téměř 30 kilo nelze jinak než zalehnout. Do malé papírové krabičky mi odsypal pilulky a pro případ, že bych si to nepamatovala, na ni napsal instrukce: 2.5 tablety 3 hodiny předem. Pilule jsou prý bezpečné a něčeho jako je projev opilosti se rozhodně obávat nemusím. Jenom prý bude klidnější. Jak už jsem řekla, má důvěra v bílé pláště je bezmezná. Abych to upřesnila. Byla bezmezná.
Na účinek jsem si tři hodiny počkat nemusela. Ani ne hodinu poté začala být Belinda divná. Zmatená a dezorientovaná. Po každých třech bezcílných krocích si lehla na zem, a dokonce i vstát jí dělalo potíže. Po schodech nahoru do ložnice, což je její bezpečný přístav, dvakrát upadla a na postel jsem jí musela pomoct.
Do stavu paniky jsem se tak dostala já. Žádné valium, nebo jak se to jmenuje, doma nemám, abych si i já mohla něčeho na uklidnění lupnout, a z mého poklidného večera se stal děs. Žádná reflexe uplynulého roku ani slibné myšlenky na rok příští, jenom strach. A ozvěna té pitomé motivační fráze, která se v převráceném smyslu zdála být smysluplnější: „Radši bych litovala věcí, které jsem neudělala než litovat toho, co jsem právě udělala.“ Možná jsem zabila vlastního psa.
Nebojte se, nezabila. Jenom jsem strávila večer, který začal tak slibně, surfováním na internetu, hledáním onoho prášku, jeho vedlejších účinků a doporučeného dávkování. A pro případ nouze se vyzbrojila telefonními čísly na veterinární pohotovost.
Zjistila jsem, že můj pan veterinář nejenže dal Belindě plnou palbu, ale ještě trochu přidal, takže jsem jí zkrátka a dobře předávkovala. To mám za to, že jsem důvěřivá.
Z mé silvestrovské noci nebylo nic. V 10 večer jsem si lehla vedle mrtvolné Belindy, abych mohla kontrolovat, že aspoň dýchá, když už nemohla ani zvednout hlavu k nabízené šunčičce. Přemožena černými myšlenkami a špatným svědomím jsem vedle ní usnula a zaspala ohňostroje i novoroční telefonát od syna.
Belinda po dvanácti hodinách konečně opatrně vstala a odšourala se před dům vyčůrat. Vypadá tak klidně, jak jsem si to celé na začátku představovala. Můžeme tedy vyjít na procházku do novoročních ulic a reflexi si nechám až na příští rok.
Stejně není o čem přemýšlet, protože tenhle rok bude zaručeně lepší. Zcela jistě jeho závěr, protože už mám plán. Buď vyměním a předem vyzkouším pilule nebo s Belindou odjedu někam do hlubokých lesů, kam ozvěny ohňostrojů a petard nedoléhají.
Přeji všem krásný a poklidný rok 2025 bez antidepresiv a motivačních frází. Snad kromě jedné. Důvěřuj, ale prověřuj!
