Článek
Řeč nebude o všeobecně známých faktech, ale spíš o roztomilých podivnostech jednotlivců, které nás dokážou pobavit. Kvůli tomu přece psa většina z nás má. Abychom obohatili svůj život o společnost, která při nás bude za každých okolností stát. Která nebude brblat, komentovat naše výstřelky, módu, zvyky ani náladu, a ještě nám dokáže vyloudit úsměv na tváři. Kdo jiný tohle dokáže?
Stejně jako lidé, někteří psi jsou energičtí a veselí, zatímco jiní klidnější pohodáři. Mohou být společenští nebo preferují svůj klid. To asi nepřekvapí nikoho, ani člověka, který žádného psa nikdy neměl.
Ale pak jsou tu ještě naprosto neočekávané svéráznosti, které možná dělá jenom ten náš hafan.
Z psí školky vím, že osobnost každého psa je unikátní, nehledě na plemeno nebo věk. A jak dokážou být někteří poťouchlí, a ve svých rutinách vskutku neotřelí.
Třeba takový Linx. Naprosto klidný pes, který se radovánek v herně nikdy moc neúčastnil, a přitom byl v psím kolektivu navýsost spokojený. Lehl si do oblíbeného pelíšku a pozoroval šrumec kolem. Jakmile ale přišly na řadu pamlsky, vždycky stál první v řadě.
Linx je směska plemene bodeguero a velikostí střední pes zhruba 15 kg. Do školky chodil téměř každý den v 9 ráno a jeho příchod byl vždy radostným rituálem. Nepostával u vrátek v recepci jako ostatní nedočkavci, ale vyskakoval před pultem vysokým asi metr dvacet tak, že z druhé strany byla vidět jenom v pravidelných intervalech se objevující hlava s plandajícíma ušima a rozpustilým výrazem. Ano, i psi se umí všelijak tvářit.
Nebo třeba labradoodle Bowie. Ten měl zcela jiný příchozí obřad než Linx. Na horním rohu naší dlouhé ulice se posadil a čekal. Natěšeně pozoroval paničku, dokud nám nezavolala. Já nebo některý ze zaměstnanců vyšel před vchod, roztáhl ruce a panička pustila vodítko. Bowie upaloval z kopce dolů, jen se za ním prášilo s vlajícím vodítkem za sebou. Panička na rohu počkala až Bowieho odvedeme dovnitř a odešla si po svých.
Jen tak projít ulicí s ním rodina nemohla. Bowie seděl na rohu ulice a odmítal se pohnout v naději, že někdo v dálce vyjde ze dveří školky. Ve dnech, kdy k nám neměli namířeno, museli procházet vedlejší ulicí.
Moje adoptovaná fenka Belinda je taky zvláštní v mnoha ohledech. Chováním trochu madam, dalo by se říct. Vznešená, urážlivá a někdy taky pěkně protivná a trochu hysterická. Packu nepodává jako ostatní pejsci, ale zvedne tlapku těsně u těla, jako by ji chtěla snad políbit. Jak říkám, madam. Když se jí něco nelíbí, umí to dát pěkně najevo a odsekne zabručením. Chápu, prý si mám trhnout nohou.
Své lehce aristokratické chování projevuje Belinda i na přechodech pro chodce.
Asi to všichni znáte. Zastavíte se, když svítí červená a projíždí auta. Pejsek v klidu postává vedle nohy, některý si i spořádaně sedne a počká, až páníček vyrazí a přidá se. I já jsem se snažila ji takto vychovat. Jako povel k výšlapu ještě říkám „zelená.“ Funguje to perfektně, ale jenom když opravdu svítí ta zelená.
Kdybych někdy náhodou chtěla obejít pravidla a přeběhnout silnici na červenou, protože zrovna nic nejede, setkám se s nepořízenou. Belinda stojí, tvrdohlavě se odmítá pohnout a škubající vodítko bojkotuje. Můžu stokrát lhát a říkat u toho „zelená,“ nic mi to nepomůže. A pak kdo vychovává koho.
Vzhledem k tomu, že jsou psi částečně barvoslepí, nemyslím si, že skutečně vnímá barvy na semaforu, ale spíš umístění panáčků. Pravděpodobnější je ale má druhá verze, a tou jsou souběžně se rozjíždějící auta, což může mít spojené s pokynem k chůzi.
Největší zvláštností Belindy je ale žádost o vycházku za účelem vykonání potřeby. Na rozdíl od většiny pejsků ji totiž vodítko v ruce k žádnému jásotu a projevu nadšení nepřivádí. Kdyby bylo po jejím, klidně se bude celý den válet v posteli.
Ale když potřebuje, to si umí říct. Ovšem ne jako ostatní pejsci a všichni mí bývalí čtyřnozí parťáci, kteří postávali u dveří s hlavou zabodnutou pod klikou a čekali, až si jejich výzvy všimnu.
Belinda je i v tomto poněkud jiná a její žádost o vycházku je vskutku originální. Odejde do koupelny a místo do vchodových dveří kouká do mísy tak, že do ní takřka strčí hlavu. Chápete to? Je na tom zvláštní ještě jedna věc. Chová se tak pouze v případě, kdy potřebuje udělat bobek. Stojí tam jako socha s hlavou skloněnou nad záchodem a nehýbe se, dokud jí nedám na krk obojek.
Internet je plný roztomilých i prapodivných psích rituálů, které se vymykají běžnému chování pejsků. Někteří se v určitých situacích legračně šklebí, jiní čumáčkem vyhazují granule z misky, aby je sežrali ze země nebo sjíždějí schody v domě po zadku. A někteří dokonce umí jezdit na prkně nebo s paničkou cvičí jógu.
Na soužití se psem jsou ale nejlepší společné rituály, ať už jsou jakékoli, protože posilují náš vzájemný vztah. Ať už je to způsob, jakým odcházíte z domu, jdete večer spát nebo třeba dáváte pejskovi poslední sousto z talíře.
Vím, že se to nemá, ale já to tak dělám. Belinda nežebrá, jenom trpělivě v povzdáli čeká, až se sama najím. Zřejmě podle zvuku příboru v talíři neomylně pozná, že se blížím ke konci a přiběhne.
Ať už je váš pejsek takový nebo makový, veselý společník nebo individualista, vaše přítomnost a společné rituály jsou pro něj to nejcennější, co má. Užívejte si jeho osobnost, však vy taky určitě nejste obyčejní.
Každý je něčím výjimečný, vy i váš pejsek. I kdybyste tvořili třeba trochu praštěný nebo poněkud zvláštní pár, hlavně že se máte rádi. Užívejte si jeden druhého.
