Článek
Pokud jde o psy a jejich povahy, chování a vzájemnou interakci, nejsem žádný nováček. Ne proto, že času, kdy jsem žádného neměla, bylo v mém životě pomálu, ale protože jsem několik let vedla psí školku.
Tolik různých psů všech možných plemen a stáří, a pochopitelně jejich páníčků, vás něčemu přiučí. I tomu, co byste možná nečekali. A jedna z věcí, kterou jsem pochopila je, že jaký pes, takový pán.
Měli jsme třeba francouzského buldočka, kterého stačilo jenom trošku něčím naštvat a hned vyletěl jako zuřící bestie. Stejně jako jeho majitel, který byl asi tím nejméně příjemným zákazníkem. Moc dlouho k nám nechodili, protože nic takového v kolektivu vážně nechcete.
Pak přišla Cristina se Sweet. Sweet byla opravdu sladký podenco, jenom stejně trhlá a neurotická jako její panička. Nikde dlouho neposeděla, každého otravovala a pořád něco hlasitě „komentovala“. A tak bych mohla pokračovat donekonečna.
Někdy ale není podobnost tak transparentní, aby byla na první pohled zřejmá. Po letech zkušeností se stovkami psů a jejich majitelů, různorodých psích kolektivů a tisíců hodin strávených mezi chlupáči, jsem najednou dostala pomyslnou facku od úplně cizí paní.
Ta paní byla jako pohádková babička. Zjevila se v psím parku, a byť tam chodím s Belindou, to je moje fenka, takřka každý den a převážnou většinu návštěvníků znám, ji jsem viděla poprvé. A od toho našeho zvláštního krátkého setkání, které se mi vrátilo jako bumerang, jsem ji už nikdy neviděla.
Daly jsme se do hovoru, protože její bišonek si chtěl s Belindou hrát, ale ona je poslední dobou trochu nevrlá a na hrátky nemá moc náladu. Chtěla jsem ji za nespolečenské chování omluvit, ale nebylo čím. Belinda se chovala povýšeně, jako by jí ten malý pejsek byl na obtíž, a přitom bišonci jsou úžasní parťáci. Veselí, milí a hraví a nebojí se ani velkých psů. To tedy žádný dobře socializovaný prcek, ale bišonci mají prostě pohodu v krvi.
Zatím jsem ještě pořád spíš na velké psy, ale až mi začnou docházet síly, pořídím si bišonka. Nebo bruselského grifonka, ale ti nebývají odložení a já už chci psy jenom adoptovat. To jsem ale odběhla od příběhu.
Zapovídaly jsme se s tou paní v parku o našich psech, o čem taky jiném. Moc se mi do obsáhlého rozboru důvodů složitosti povahy Belindy pouštět nechtělo, jenom jsem jí v rychlosti vysvětlila, že je adoptovaná, já jsem její třetí rodina, s matkou strávila jenom asi 2 týdny a vůbec to měla těžké. Navíc zdědila to nejhorší po svých předcích. Je teritoriální po mastinovi a plachá po chrtovi, takže má chudák naloženo. Ale já jí stejně miluju.
A pak jsem pronesla památnou větu. „Víte, já jsem měla v životě několik psů, ale žádný z nich nebyl takový nervózní ustrašánek, protiva a individualista jako Belinda. Všichni mí předešlí psi byli vyrovnaní a společenští. A pak že jaký pán, takový pes. Vždyť já jsem pořád stejná, jenom ona je jiná.“
Paní se na mě podívala, pousmála se a řekla: „Opravdu?“
V tu chvíli mi to ještě nedošlo. Teprve když jsem přišla domů, uvařila si večeři a nalila si k ní skleničku vína. Čistého vína.
Jistěže se psi rodí s dispozicemi, stejně jako lidé mají různé geny a talenty. Proto si vybíráme určitá plemena, která nám z nějakého důvodu vyhovují. Jenomže vlohy jsou jenom jedna stránka věci.
Sáhla jsem si hluboko do svého nitra. Samozřejmě, že je Belinda úplně jiná než moji předchozí psi, protože ani já už nejsem stejná. Ta paní měla pravdu, i když vlastně nic neřekla. Možná byla psycholog, co já vím. Ti to také tak dělají. Na něco se vás zeptají a pak čekají, až si sami odpovíte.
Bývala jsem dynamická, sebevědomá a nic mě nedokázalo porazit. Zkrátka žádná křehká květinka, o kterou je nutné pečovat s opatrností. Společenská bývalo mým synonymem a kdybyste se na mě někoho zeptali, přesně tohle by vám asi řekl. Společenská. Jasně, jako každý člověk i já jsem mívala své slabé chvilky, ze kterých jsem se ale vždycky brzy otřepala. Belinda, respektive ta cizí paní v parku, mi ale nastavila kruté zrcadlo.
Život mě semlel, pár věcí se ošklivě nepovedlo a obavy začaly ovládat moji mysl. Najednou jsem úzkostlivější, bojácnější a výbuchy energie rovnají se nalezenému pokladu. Už si zkrátka nevěřím jako dřív. Nejspokojenější jsem sama doma s Belindou a společnost příliš nevyhledávám. Nebudu si nic nalhávat, stává se ze mě trochu protivná stará bába.
Samozřejmě lehce přeháním, ale ne tak docela. To všechno jsem vyčetla v té skleničce čistého vína.
Po roce a půl si s Belindou k sobě pořád hledáme cestu. Myslela jsem si, že je to v ní, že mě zkrátka nemá moc ráda. Žádné velké projevy radosti, vrtění ocasem nebo láskyplnosti. Zkrátka takový pes individualista. Ani ven se jí většinou moc nechce a někdy ji musím z postele doslova vynášet.
Což se ovšem změní ve chvíli, kdy se objeví můj syn. Belinda skáče jako zjednaná, dožaduje se pozornosti a občas i radostí kvičí. Jako nějaká fanynka na koncertě populární chlapecké skupiny. Někdy je mi to až trochu líto. Teď už ale vím, že nedělá nic jiného, než že kopíruje moji vlastní radost.
Svůj vztah s Belindou jsem přehodnotila od základu a došla k překvapivému uvědomění. Samozřejmě, že Belinda nemůže být mým předchozím psům podobná, protože já vážně nejsem tou, kterou jsem bývala. A ona je mým vlastním odrazem.
Abych si třeba jenom něco nenamlouvala, zapátrala jsem v chytrých zdrojích, tak jak už to dělávám. Je to ale ještě horší, než by mě napadlo. Lidé a psi skutečně sdílejí různé osobnostní charakteristiky. To jsem sice už dávno věděla, ale hloubku této pravdy jsem zjistila až nyní.
Za to, jestli je náš pes uvolněný a přátelský nebo nervózní, si totiž vážně můžeme sami.
Existuje odborná studie z Vídně, která potvrdila, že psi patřící k neurotickým majitelům hůře zvládají stres, zatímco pohodoví lidé mají uvolněnější a přátelštější domácí mazlíčky.
Tyto závěry nejsou založené na soukromých empirických výzkumech, jaké jsem nevědomky prováděla já v psí školce, ale vědeckými metodami bylo zjištěno, že majitelé domácích zvířat, kteří jsou pesimističtí a náchylní k úzkosti, mají psy, kteří tyto vlastnosti vykazují také. Měřením jejich hladiny stresového hormonu kortizolu vědci zjistili, že tito psi jsou také méně schopní vyrovnat se s hrozbami a stresovými situacemi.
Dívám se na Belindu jako na vlastní odraz v zrcadle a konečně ji začínám chápat. Má mě ráda stejně jako já ji, jenom jí dělá trochu problém vyjadřování emocí. Je nervózní a bojácná, protože ani já nejsem poslední dobou úplně vyrovnaná. Když zrovna nemá náladu, umí být pěkně zpruzelá a nepříjemná.
Budu na sobě muset pořádně zapracovat. Teprve Belinda mi ukázala, jak to se mnou bez obalu je a já ji najednou vidím v jiném světle. Nezlobím se na ni, ale soucítím s ní. Má to se mnou holka zkrátka těžké.
Teprve až v sobě objevím tu holku, kterou jsem bývala, budu moct mít stejně pohodové psy, jací byli ti předešlí. Psi vám vyjeví pravdu, jenom si ji připustit. Takový lakmusový papírek zdarma.
Přiznala jsem si, jak to se mnou je, i když to nebyl náhled moc příjemný. Díky Belindě ale najednou vím, co dělat a žádný psycholog mi nemůže prokázat větší službu než ona.
Můžete si říct, že přeháním a vědecké studie kecají nebo jsou nepřesné. Předtím se ale také upřímně zamyslete nad svým psem a nalijte si čistého vína. Budiž k vám pravda milostivější, než byla ta má.
Zdroje:
