Článek
Já moc dobře věděla, proč chci udělat dobrý skutek a adoptovat malého starého psa, kterého nikdo nechce. Jenže poruč větru a dešti! Zamilovala jsem se totiž do ďábla v podobě sedmnáctikilové pětiměsíční fenky.
Belinda vypadala jako netopýr na chůdách. Vysoké hubené tělo na dlouhých nohách, velké uši trčící přímo z hlavy do šířky jako plachty a hlavně - nevinný kukuč.
V té době jsem měla psí školku a jediné, na čem jsem ale opravdu trvala, byl socializovaný pes. Od začátku jsem ji totiž musela vláčet s sebou do práce.
Prvních pár týdnů bylo v pohodě a já si libovala, jaké to mám štěstí. Nechápala jsem, proč už dvě rodiny to roztomilé zvířátko vrátily a byla jim za nevysvětlitelné rozhodnutí vděčná.
Pak se ale Belinda probudila ze snu a já s ní. Ve školce byla šťastná jak blecha, ale dostat ji odtud domů! Ulice za dveřmi školky se zničehonic stala podezřelou, a tudíž nebylo radno po ní chodit. A navíc to neviditelné nebezpečí na ni číhalo pouze jedním směrem.
Z kterékoli strany po cestě do školky cupitala spokojeně jako klusající koník, jen si prozpěvovat. Opačným směrem ale tu stejnou cestu asi mezitím obsadili neviditelní upíři. A viděla je jenom Belinda. Takovou komedii jste totiž ještě nikdy neviděli a já taky ne. Do té doby jsem si neskromně myslela, že co se týká psů, už jsem dávno nad věcí. Dobře mi tak! Víte, co jsou hrdopýšky a jak dopadnou? Jako já.
Představte si vzpínajícího se a kopajícího koně. K tomu přidejte kvílení, úpění a řev smrtelně raněného zvířete, který si co chvíli lehá na zem a dělá mrtvolu, aby zase vystřelil a kopal a vzpínal se… A to všechno v ulici, kde byli všichni psi mými klienty a zrovna v té době na cestě do parku. Ostatní obyvatelé vycházeli na balkóny a otevírali okna, aby na vlastní oči viděli, kdo na veřejnosti týrá psa. Jak já se styděla! A moje profesionální pověst visela na vlásku.
Cesta dolů nebo nahoru k hlavní souběžné ulici se ujde maximálně za dvě minuty. Nám trvala tři čtvrtě trapné hodiny. Někdy už jsem to nevydržela a za roh Belindu s funěním odnesla. V té době už měla těch kilo dvacet. Za tím prokletým rohem se Belinda jako mávnutím kouzelného proutku otřepala a klusala na vodítku jako ten nejvychovanější pejsek. A takhle to šlo asi čtrnáct dní.
unnamed (9)
Pak se k tomu přidala panika z dětí. Malých v kočárku i těch větších. A nemusely zrovna křičet, brečet nebo běhat. Stačilo, když prostě byli. A klidně kdesi v dálce. Jenomže my bydlíme v Barceloně!
Z Belindy se stala skutečná královna dramatu. Připnutou jsem ji měla na postroji i na obojku, a přesto jsem ji několikrát málem ztratila. Ona je totiž jako žížala, schopná se vyvlíknout z čehokoli, když ji to popadne. Z ostudy už jsem měla pěkný huňatý kabát.
Tolik jsem se snažila zachovat klid a stokrát si opakovala všechna moudra, kterými jsem tak ráda poučovala klienty. A teď jsem byla pro smích. Ta bába od psů a neporadí si ani s vlastním! Belinda mi zkrátka srazila hřebínek.
Úplně na dně jsem poraženě zvedla telefon a pokořená štěnětem zavolala jednomu venezuelskému psímu psychologovi, jehož jsem před časem ne moc přívětivě odmítla, když školce nabízel své služby.
Vzal Belindu před školkou za vodítko a ona s ním úplně v klidu odešla. A ještě se na něj zamilovaně dívala! Víte jak jsem si připadala? Správně, jako blbec. Malou chvilku jsem ji dokonce nenáviděla! Obešly jsme ulici dokola asi desetkrát, zatímco kluk stál schovaný ve vjezdu do garáže a sledoval nás, jak hezky kroužíme. Vyplázla jsem mu za to pozorování ukázkové chůze balík a od té doby byl klid.
Za pár měsíců jsem venezuelského kluka volala znovu. Belinda začala na ulici nebezpečně dorážet na psy větší než je ona a koledovala si o pořádný průšvih. Vzal ji za vodítko a dovedl k paní s obrovskou španělskou mastinkou. Seděla jsem u kafe, s hrůzou pozorovala, co se bude dít, a počítala, jestli mám na účtě dost na psí pohřeb. A víte co? Venezuelec si mezi holky stoupl a vydal ze sebe něco jako hluboké dunivé E. Podívaly se na něj, poslušně si sedly a v klidu počkaly, až si s tou paní popovídá.
Jenomže Belinda je vynalézavá a co chvíli vymyslí nový způsob, jak mě ztrapnit. Nedávno se naučila plivat. Nemá totiž moc ráda, když se jí cizí lidi podbízejí.
Před pár dny jsme se vyhřívaly na zahrádce. Já se skleničkou vína a ona vedle židle na chodníku pozorovala dění. Děti jí totiž ze dne na den bůhví proč přestaly vadit. U vedlejšího stolku seděl takový pohádkový dědeček a chtěl se Belindě vetřít do přízně. Pohladit se nenechala, něco zabručela a odvalila se o kus dál.
Starému pánovi bylo líto, že nemá v kapse žádnou dobrotu, aby si to u ní vyžehlil, tak jí objednal z baru pár plátků sýra na talířku. Opatrně si od něj sýr vzala. Kus sežvýkala a zbytek na něj vyflusla. Ještě přitom zaklonila hlavu, aby dolétl pánovi střelou až na hlavu a připlácl se na plešce.
Jen co dědoušek odešel, Belinda se úplně nepozorovaně připlížila k jeho stolku a zbytek sýra slupla.
Belinda už dávno překonala mého předchozího psa Olivera, který se paní v parku vyčůral do kabelky.
To úplně nejhorší, co si ale umíte představit, je metro. První měsíce jsme do práce musely jezdit pravidelně tam a zase zpátky. A Belinda se pokaždé pokadila. Ve vestibulu, u turniketů nebo přímo na peróně. Potupa dvakrát denně. Nic naplat, že jsme chodily tak dlouho, než udělala potřebu. Za pár minut ze sebe vytlačila další, a ještě k tomu v pořádně řídkém stavu. Udělala ze mě úklidovou četu připravenou na všechno. Pěkně v klidu počkala, až za káravých pohledů znechucených cestujících to její smradlavé nadělení seberu, setřu ubrouskem a vyhodím do koše. Jakmile bylo hotovo, vrhla se do osvědčeného představení. Vzpínání, kopání, úpění…
Přestěhovaly jsme se a do metra spolu nevlezly už několik měsíců. Nechci to nechat plavat, ale jistě chápete, že se mi s ní zpátky vážně nechce. VÍM, že se zase pos…. A udělá scénu.
Zavolala jsem Venezuelci, aby se s námi příští týden svezl metrem. Belinda ho dozajista radostně dotáhne do stanice a bude vrtět ocasem. Kluk už si myslí, že ho balím.
Jo jo, za všechno může majitel, souhlasím. Jenomže co se psem, který vám dělá ostudu schválně a z plezíru? A ten její nevinný kukuč! Belindě totiž dělá potěšení ponižovat mě a vystavovat všemožným zkouškám. Třeba čeká, že ji stejně zase vrátím.
Ale já to nevzdám. Co k sobě jednou připoutáme, se neopouští. Až ji přejdou telecí pubertální léta, budou z nás parťačky na život a na smrt. To vím. Tu mojí ztřeštěnou adoptovanou Belindu totiž miluju.
