Článek
Většina majitelů je bytostně přesvědčena, že přesně ví, co jejich psům vadí, co mají rádi nebo čeho se bojí. Realita má ale často více podob a projeví se až když u toho páníček není.
Měla jsem psí školku a viděla to sto plus jedenkrát. „Můj pes se bojí velkých černých psů. Nemá rád chlapy. V kolektivu se cítí nesvůj. Je na mě fixovaný.“
Pes ale nemá jednu osobnost. Má repertoár chování, který přizpůsobuje konkrétnímu člověku a situaci.
Řekněte, jaký je váš pes… Nebo radši ne. Zjistíme to, až u toho nebudete.
Přijímací proces nového klienta do psí školky u nás probíhal fázově, a tak by to v zájmu psa a jeho pohody mělo být. Většina nově příchozích vcházela do prostoru recepce se zvědavostí, či přímo obavami. Pouze ti, jejichž psi měli předchozí zkušenosti z podobných školek a byli velmi dobře socializovaní, byli v klidu.
Moje psí školka byla v Barceloně prvním podobným denním zařízením. Ve stejné ulici o kousek výš byla školka pro děti a někteří klienti po cestě do práce odvedli psa k nám, dítě o pár vchodů dál a šli do práce. Odpoledne to vzali obráceným směrem – nejdřív dítě, pak psa.
Školka už sice neexistuje, což je příběh jiný, ale zato má řadu následovatelů a psi městské školky nadále navštěvují. I v nich se uplatňují podobná pravidla.
Žádné vyhrazené prostory nebo kotce, natož klece, jejichž jsem velkým odpůrcem, u nás nebyly. Samozřejmě, že v případě potřeby se daly skupinky oddělit.
Pro někoho možná překvapivě jsme ale nerozdělovali podle velikosti na psy malé a velké, jak to dělají jiná zařízení, ale když už jsme do některých místností zavřeli dveře či branky a vytvořili tak skupinky, pak z důvodu různé energie.
Někteří psi mají, zejména po ránu, velmi naakumulovanou energii, a potřebují ji ze sebe dostat. Běhají, hrají si a radostně vítají své kamarády. Jiní psi, zejména starší a zkušenější, mají rádi svůj klid a škorpení a bezuzdné dovádění mladých či energických psů je obtěžuje.
A co si budeme nalhávat. I mezi psy existuje nejenom nerozlučné přátelství, ale občas i osobní nevraživost a někteří jedinci si prostě nesednou. I v tomto případě je v zájmu celého kolektivu zaručit pohodu a tyto psy nevystavovat zbytečnému stresu.
To byly jediné situace, kdy jsme mezi dvěma hernami uzavírali branku a skupinky oddělovali. Nebylo to ale zdaleka pravidlem. Všichni psi měli obvykle přístup všude. Kolem oběda se přišourali do centrální místnosti, kde zaměstnanci odpočívali a polehali si jim k nohám, pod stůl, a obsadili všechny pelíšky. I 30 psů se dokáže zklidnit, nemyslete si.
Ale zpět k majitelům. Obvykle jsou to páníčci menších plemen, kteří mají strach, když vidí velkého psa, natož černého. My jsme zvolili metodu křestu ohněm. Jako „zkušebního“ psa jsem totiž používala svého dobrmana Olivera. Byl to pes k tomuto účelu přímo ideální.
Jako reprezentant velkého, černého a pro někoho děsivého plemene byl nejlepším pomocníkem. Oliver byl nejklidnější pes pod sluncem, který nesnášel konflikty a do žádného se nikdy nepouštěl. Když šlo do tuhého, sebral se a odešel.
Seděl v rohu recepce jako vytesaný. Panička nově příchozího klienta obvykle znejistěla, někdy rovnou zbledla a pejsek na vodítku hystericky štěkal a vzpínal se k Oliverovi, který se ani nehnul. Na pokyn, aby psa odepnula z vodítka, často přicházela panika a otázka: „To je máte všechny pohromadě? Můj pes se ale velkých bojí.“
Sedla jsem si na zem a počkala, až si pejsek očichal opačnou stranu recepce, než se pomalu vydal směrem k Oliverovi a ke mně. Ze smrtelné paniky se stala opatrná zvědavost. Poté panička na dvacet minut odešla. Za rohem jsme měli příjemnou kavárnu, kde si noví klienti dodávali kuráž.
Rodič odešel a pejska jsme vzali dovnitř. Nebojte se, nevpustili jsme ho rovnou mezi celou smečku. Postupně jsme k němu pouštěli klidnější a zkušenější psy a když přespříliš nepanikařil, otevřeli jsme dveře zbytku. Ti největší janci ale zůstavali při „přijímacím pohovoru“ zavření.
Situace byla prakticky vždy stejná. V prvních minutách žádného psa nezajímá, co se děje kolem něj. Stojí u brány a chce ven. Někteří štěkají a dokonce vyjí. No, není divu. Panička odešla a nechala ho samotného s cizími lidmi a psy. My lidé jsme se celého rituálu zúčastňovali pouze osobní přítomností, nikoli vměšováním, pokud nebylo vyloženě zapotřebí.
Zejména pro psy adoptované tato situace může být velmi stresující. V těchto případech jsme uplatňovali pravidlo minimálně 3 měsíce, raději víc, s novými majiteli, než bylo vhodné nechat ho ve školce.
Stávající klienti běží rovnou k nově příchozímu a celého ho očichají. Chudák se nezmůže na nic. Instinkt mu praví, že lepší je se stáhnout a počkat. Však ono to taky dlouho netrvá. Psi se seznámí a jdou si po svých. V tu chvíli se nový klient začne uklidňovat a konečně vyrazí na obhlídku. A že je co zkoumat! Takových vjemů a pachů!
Přijímací řízení ale mělo další fázi, a to při dalším seznamování pouhé dvě hodiny. Teprve pak mohl pejsek chodit pravidelně, třeba na celý den. Někteří pejsci potřebovali času víc a po troškách. Dát psa do cizího prostředí rovnou na dlouhou dobu je kruté. Musí vědět, že se pro něj páníček vrátí. Teprve pak je klidný.
Ne všichni psi přijímacím pohovorem prošli. Za několik let jich bylo několik, kteří to prostě nezvládli. Respektive jejich přítomnost by výrazně narušila klid smečky. Většina se jich ale stala víceméně stálými a dlouhodobými klienty, školkou jich prošlo přes 500.
Příkladem za všechny byl Folky, malý norfolk teriér, mimochodem moc příjemné plemeno. Byl spokojený, hravý a miloval všechny lidi i psy. I ty velké, nezbedné, a dokonce i černé.
Jeho panička byla překvapivě veterinářka a jedna z těch, které smrtelný strach provázel asi rok. Videa, kde si Folky radostně hraje s velkými čtyřicetikilovými kamarádkami, jsme se jí dlouho neodvážili ukázat. Báli jsme se, že bychom o něj jako o všemi milovaného klienta přišli a jeho majitelka třeba dostala infarkt.
Nakonec to jeho panička vzdala a připustila, že strach z velkých psů nepochází od Folkyho, ale od ní samotné. Při nějakém vyšetření ji totiž jeden velký pacient kousl. Vlastní strach přenášela na svého psa. Takových příkladů jsme měli mnoho.
Proč se psi chovají jinak na vodítku a navolno, je jasné. Psí instinkt zná totiž dva základní povely. Fight or flight, neboli bojuj či uteč. Na vodítku není utéct kam a boj může být předem prohraný, takže se uplatňují alespoň výhrůžky.
Psi také mají tendenci se o své majitele starat. Když ten se něčeho bojí, asi k tomu má dobrý důvod a pes je přece od toho, aby je v tom samotné nenechal. Zatímco ve školce nebo v kolektivu, kde majitel není přítomen, se bez nutnosti neustálého dohledu, povinností a hlídání mohou soustředit na navazování nových vztahů a zapojení se do pozitivních aktivit.
To vše může vést k zřetelné změně chování. Pes se naučí komunikovat s ostatními pozitivním způsobem. Tato zkušenost posiluje jejich sebedůvěru, díky čemuž jsou otevřenější a méně ustrašení. Také se naučí základním pravidlům psí komunikace.
Doma nebo s páníčkem mohou být ochranářští či nervózní psi neustále napjatí, zatímco v jiném prostředí a bez přítomnosti svého člověka mohou energii vynakládat jiným způsobem.
Nebývalo ničím zvláštním, že si dva psi spokojeně celý den hráli pospolu a spali v jednom pelechu. Odpoledne se potkali se svými páničky na ulici a spustili pouliční drama. Zdálo se, že kdyby se k sobě z protějších chodníků přiblížili a páníčci je urputně nedrželi, nastalo by krveprolití. Druhý den spolu zase řádili ve školce jako nejlepší kamarádi.
Pochopitelně to neznamená, že pokaždé, když vypustíte psa do cizí smečky, bude si spokojeně s každým hrát. Taková psí školka má svou dynamiku, rutinu a hlavně dohled.
Otázka, čeho se váš pes bojí, nebyla součástí scénáře přijímacího řízení. Přesto na ni naprostá většina nově příchozích odpovídala hned v první větě.
„Můj Maxík má strach z velkých psů a s Tobym od sousedů se vyloženě nesnáší.“ Inu, co na to říct? Že jsou ti dva ve skutečnosti nejlepší kámoši?
Psí kolektiv má zkrátka svá pravidla, kterým páníček na druhé straně vodítka často nerozumí. Ani nemůže, protože bez jeho přítomnosti se pes často chová velmi odlišně. Nemusí ho pořád hlídat, strachovat se o něj a nepřijímá od něj zmatené signály.
K něčemu se vám přiznám. Už nemám ani psí školku, ani Olivera. Adoptovala jsem si ustrašenou fenku Belindu, která se bojí velkých, zejména černých psů, všech typů bully a německých ovčáků. Bezhlavě se vrhá do předem prohraných bojů, na vodítku se vzpíná s naježenými chlupy a cení zuby. Ach jo…
Občas ji proto vodím do psí školky, kterou jsem současným majitelkám pomáhala zakládat. Belinda prošla přijímacím řízením. Nemělo by mě to překvapit, ale stejně jsem měla své pochyby. Teď jí tam posílám, aby si ode mě na chvilku odpočinula. Je tam jak beránek, i když jsou v kolektivu velcí černí psi.
Pravdou zůstává, že většina psů se bez svého páníčka chová tak trochu jinak a ten můj není výjimkou.
