Článek
Každý národ to má se psy trochu jinak. Všude, kde jsem žila, byli psi v domácnostech oblíbenou společností, ale v každé zemi je přístup k nim tak trochu jiný.
Anglie je poměrně benevolentní, ale nemohla jsem si tam přivézt svoji americkou stafordku z Čech, protože ti jsou v Anglii zakázaným plemenem společně s některými dalšími. Neexistovala cesta. Nikoho nezajímalo, že už je jí 15 a těžko by byla společnosti nebezpečná. Dožila u bývalých tchánů na Šumavě a zemřela v téměř 18 letech přirozenou smrtí.
S přítelem jsme si koupili dům s velkou zahradou a pes byl od samého počátku v plánu. Vzali jsme to zodpovědně a téměř vědecky a trvalo nám téměř rok, než jsme se rozhodli, kterého čtyřnohého chlupáče přijmeme do rodiny.
Oba jsme chtěli psa velkého, tudíž čivava, jorkšír, maltézáček a dokonce ani kokršpaněl nebyl na pořadu dne. Přítel chtěl vlčáka, ale k těm já měla od dětství, kdy mě jeden tak trochu napadl, velký respekt.
Já zase celý život toužila mít dogu. Do té doby jsem ale žila v menších či větších bytech a na tak velkého psa jsem si netroufla. Teď s rozlehlým domem i zahradou a velkými auty to dostalo smysl. Praktický přítel mi ale do mé touhy hodil takzvaně vidle.
Ani argument, že až jednou nebude moct chodit, budeme muset volat stěhováky, když budeme potřebovat na veterinu, mě nepřesvědčil. No tak co, zavoláme stěhováky. Byla jsem připravena za dogu bojovat všemi zbraněmi, když na to přijde.
Teprve když mi přítel vysvětlil, že taková doga je vysoká třeba 80 cm, zatímco náš kuchyňský stůl má o 10 cm méně, podvolila jsem se. Představa, že bude pes odpočívat pod stolem při naší večeři a když se zvedne, shodí mi skleničku vína, mi tak úplně nesedla.
Pojali jsme výběr skutečně zodpovědně. Četli jsme články a odbornou literaturu, radili se s veterináři a chovateli a z výběru nám vypadl dobrman. Do té doby jsem popravdě byla vůči tomuto plemenu předpojatá, stejně jako velké množství dalších lidí.
Oliver byl vskutku klidný pes. Tedy když jsme společně překonali telecí období a všelijaké vylomeniny, které se nevyhýbají žádným mláďatům. Byl to parťák do pohody i nepohody, na cestách, ve společnosti i při dlouhých procházkách.
Po rozchodu s přítelem jsem Olivera vzala s sebou do nového domečku a žilo se nám krásně. Každý den jsme obcházeli lesy, louky i políčka kolem naší vesnice, Oliver běhal tam a zpátky a občas přinesl z křoví nějakou zvířecí mrtvolku, na které měl obzvlášť vyvinutý čich. Jednou z procházky utekl k řezníkovi, seděl na dvorku u bočního vchodu a trpělivě vyčkával jeho příchodu. Jeho chyba, neměl mu schovávat ty obří kosti.
V Anglii nejsou psi běhající v parcích a kolem vesnic navolno žádným problémem. Tedy do té doby, než se něco stane. To je pak pořádný malér.
Na dlouhé procházky jsem často chodila se známou a jejím adoptovaným chrtem. Byl velké zlatíčko. Doma nejradši ležel v pelechu, venku se proběhl a s nikým neměl problém. Až jednou…
Kamarádka s ním procházela uličkou mezi domy na louku a měla ho na vodítku. Jenomže jeho postřeh je nesrovnatelný s tím lidským, takže si nevšimla, že se v křoví schovává kočička. Ta ale před chrtem neměla šanci utéct. Asi mu její ocas připoměl dávno zašlou dostihovou kariéru a tak ji ulovil.
Bylo to velmi smutné a kamarádka byla zdrcená. Rodině, jíž kočka patřila, se asi tisíckrát omluvila, nabízela všelijakou pomoc, což je samozřejmě v době truchlení poměrně bezpředmětné, zejména pokud je nabízena matkou vraha.
Na dveře jí zaklepali policisté, pak představitelé spolku RSPCA, což je anglická organizace prevence proti krutosti vůči zvířatům, a nakonec se z nešťastné události stal předmět odsuzujícího článku v místních novinách. Kamarádka se dlouho bála vycházet z domu.
Chrt byl podrobně zkoumán pro podezření z agresivity, jeho majitelka kvůli tomu, že se o něj možná dobře nestará a nakonec jí ho chtěli sebrat úplně. Dopadlo to dobře, pes jí zůstal. Ale už nikdy nesměl běhat bez vodítka a myslím, že ještě dlouho chodil ven s náhubkem.
Podobný příběh se stal sousedce s velkým pudlem, který se tak trochu poškorpil s jiným sousedem, uňafaným jackem russellem. Nic moc mu neudělal, jenom ho trochu umravnil, protože onen prcek si na něj drze vyskakoval. Trošku krve ale vyteklo a malér byl na světě.
Policisté i RSPC opět přijeli k sousedce domů. Dostala citelnou pokutu, i její pes podstupoval všelijaká vyšetření a ani on už se nemohl volně proběhnout kolem vesnice. Oliver byl smutný, protože to byl jeho velký kámoš. Sousedka se nakonec odstěhovala, protože ona majitelka jacka russella na ni neustále donášela.
Pak jsme se s Oliverem přestěhovali do Barcelony. První týdny byly složité. Oliver totiž myslel, že dělat potřeby se smí jenom na trávě a ono jí ve městě moc nebylo. Ale zvykl si.
Jenomže dobrman je v Katalánsku na seznamu takzvaně potenciálně nebezpečných psů společně se všemi plemeny typu buly, takže i americký staford, pak také rotvajler, akita inu, argentinská doga a další. V Anglii je většina z nich zakázaná úplně, ale ani na španělském seznamu dobrman vůbec není. Katalánsko si ho tam ale z bůhvíjakého důvodu přidalo.
Takže podle pravidel jsme putovali pro dobrozdání na veterinu, absolvovala jsem psychologické testy, Oliver dostal pojistku a já licenci, že ho smím vůbec mít a chodit s ním ven. To ale není jen tak.
Podle pravidel musí mít psi z této katergorie na veřejnosti náhubek, vodítko do metrové délky a chodit na veřejnosti s ním má povoleno pouze ten, který vlastní licenci. Tedy i můj syn musel mít licenci, aby ho mohl občas vyvenčit.
Oliver do té doby netušil, co to takový náhubek je a na vodítku trávil jen minimálně dlouhou dobu, i když se na něm choval hezky. V Anglii byl volný jako pták a nikomu to nevadilo. Běhal s ostatními psisky po parku, kolem potůčku za vesnicí a ve vyhrazené době i po tréninkových dostihových loukách. Nikoli v Barceloně.
Dokonce ani do psích parků, kterých je v Barceloně víc než stovka a jsou určené pro volné psí hrátky, by správně neměl mít přístup a už vůbec bez náhubku. Jenomže já jsem holka česká a vůči některým pravidlům jsem obrněná. Zodpovědnost za psa jsem ale přijala bez výhrad.
Riskovala jsem pokutu. Do parků jsme chodili běžně, vyráželi na dlouhé tůry po okolí a náhubek jsem mu nasazovala jen v metru, pokud byli poblíž příslušníci security, což je v barcelonském metru jev obvyklý.
Oliver měl ale kukuč tak dobrosrdečný, že jsme nikdy problém s policisty neměli. Ale mít jsme mohli a nedejbože, kdyby se něco přihodilo.
Oliver před pár lety zemřel na srdíčko, což je bohužel nejčastější příčína úmrtí těchto psů. Asi ho mají moc velké a dobrosrdečné, protože agresivita byla to poslední, čím by Oliver trpěl.
Kvůli omezením psů potenciálně nebezpečných už jsem si dalšího dobrmana nepořídila, přestože jsem po něm toužila. Dogu bych už sice mít mohla, ale vrátila jsem se z baráku do městského domu a stěhováci na veterinu by vyšli draho.
Adoptovala jsem si fenku o něco menší, než byl Oliver. Na procházku chodíme bez náhubku, ale nosíme s sebou kromě pytlíků na exkrementy také lahev s vodou, protože ta je v celém Španělsku povinná. Když se pes vyčůrá, musí se to polít a zředit. Absence lahvičky s vodou může klidně stát 100 eur a její přítomnost policisté náhodně kontrolují.
Všichni psi musí mít čip, což už dnes asi nepřekvapí nikde, ale kromě toho také povinné pojistění na způsobené škody, stejně jako na auto. Ještě k tomu brzy přibyde povinné školení majitele psa, které už je sice uzákoněné, ale prováděcí vyhláška ještě nevyšla.
Do Barcelony ale zatím nedorazila povinnost odevzdat biologické vzorky psa a registrovat je na úřadě. V některých oblastech Španělska i Katalánska již existuje a je jen otázkou času, kdy dorazí i k nám.
Funguje to tak, že příslušníci i úklidová služba sbírají opuštěné bobky a porovnávají je se vzorky v laboratoři. Nedejbože, že to zapomenuté nadělení je zrovna vašeho psa. To je pak teprve pokuta!
Třeba v Madridu stojí 300 eur, při dalším prohřešku se zdvojnásobí. Já ale sbírám i bez hrozby pokuty, protože nechávat psí exkrementy nejen na ulici, ale i v parku na trávě je špatně.
Ani argument některých lidí, že je to biologické, neobstojí. Kromě toho, že tam pravděpodobně běhají děti, někteří psi trpí obsesí ve válení se v bobcích nebo přímo v jejich pojídání.
Pes je pro mě samozřejmou součástí života a bylo jen málo let, kdy jsem žádného neměla. V každé zemi jsem se ale přizpůsobovala či čelila tamním zvyklostem a zákonným požadavkům.
V Anglii mají své RSPCA s výkonnými pravomocemi, seznam nepovolených plemen a zákaz elektrických obojků. A velmi korektní společnost.
Ve Španělsku zase existují plemena potenciálně nebezpečná, jejichž vlastnictví je přísně regulováno. K tomu dlouhý seznam povinností a zákazů včetně elektrických obojků. Jejich pravidla ovšem neplatí pro každého a krutost lovců vůči chrtům je pověstná po celém světě.
A v Čechách? Taky máme zákony a pravidla. Ale osobní právo vybrat si psa jakého chci a dělat si s ním co chci, je v myslích mnoha lidí svaté. Zákony jsou přece od toho, aby se porušovaly a bonzování u nás taky není zrovna v oblibě…
Výběr toho nejrozumějšího bychom ale uplatnit mohli. Třeba že ne každý člověk může vlastnit jakého psa se mu zamane. A že zodpovědnost za zvíře je automatická a o tom se nediskutuje.
