Článek
I psi často žijí v rodinách s toxickými vztahy a hrají v nich významnou roli. I oni vykazují známky emočního stresu, když sledují, jak se členové lidské rodiny hádají. Agresivní chování je ovlivňuje podobně jako děti. Nerozumí tomu, proč se tak děje, ale dokáží jasně definovat agresora a oběť, i když jsou oba jeho páníčci.
Lauren Wigginsová se v listopadu 2024 balila a chtěla odejít od svého snoubence. Muž vstoupil do ložnice, vytáhl zbraň a střelil Lauren do nohy. Rodinný cane corso Judah se na něj okamžitě vrhl, zakousl se mu do ucha a vlastním tělem ho blokoval. Přitom dostal další dvě vypálené kulky – jednu do hlavy, druhou do ramene. Lauren tím zachránil život.
Veterináři tehdy úlomky v hlavě ponechali, protože operace by byla příliš riskantní. Judah se ale zotavil, zatímco Lauren zůstala částečně ochrnutá od kolene dolů. V létě 2026 se ale Judahovi přitížilo a rentgenové potvrdily, že se úlomky pohnuly a hrozí, že zasáhnou mozek nebo oči. Operace, která ho má zachránit, stojí desítky tisíc dolarů. Lauren proto spustila sbírku a snaží se Judaha zachránit.
Možná jste se také měli někdy doma ostrou výměnu názorů a zapomněli přitom, že je svědkem vaší hádky pes. Možná jste na něj v tu chvíli úplně zapomněli. Vzpomínáte, co se dělo pak?
Zřejmě zatím nejdůkladnější výzkum na toto téma vyšel v roce 2025 v časopise Applied Animal Behaviour Science. Argentinští vědci testovali vzorek psů v jejich vlastním domácím prostředí. V experimentálním prostředí jeden pečovatel 30 sekund hlasitě křičel na druhého a přitom se s ním hádal o předmět. Jinak spolu mluvili klidně a monotónně.
Když psi pozorovali konflikt, nepokoušeli se zasáhnout, ani se nesnažili utéct. Prostě zůstali na místě a soustředěně pozorovali aktéry střetu. Nejzajímavější zjištění této studie ale vyplynulo v období bezprostředně po zinscenované potyčce mezi členy rodiny.
Jakmile hádka skončila, oba zúčastnění se odebrali na opačné konce místnosti a klidně tam seděli, přičemž na projevy psů nijak nereagovali. Když se situace uklidnila, většina psů zahrnutých do studie zamířila k „oběti“ potyčky, nikoli k agresorovi. Psi se následně zdržovali v blízkosti slabšího páníčka a trávili s ním více času než s druhým, agresivnějším členem rodiny.
Útěcha, kterou psi v této studii poskytovali, tak směřovala převážně k poražené a utlačované oběti konfliktu. Celkově se psi vyhýbali tomu, aby trávili delší dobu v blízkosti agresora a častěji ho jen bedlivě sledovali z odstupu.
Zároveň se u psů výrazně zvýšily stresové projevy od olizování tlamy, třes, neklid, až po zívání jak během hádky, tak i po jejím skončení. Říká se tomu emoční nákaza – pes přijímá napětí a strach svého člověka.
Podobné výsledky potvrdila i studie z Psychology Today a další experimenty: většina psů se po skončení konfliktu přesunula k oběti nebo k slabšímu a utěšovala ho.
Psi jasně reagují na emoce, řeč těla a tón hlasu. Když jeden z lidí křičí, hrozí nebo bije a druhý se krčí nebo pláče, pes se jasně přidá na stranu oběti. Jednorázová hádka psa obvykle trvale nezmění, ale chronické a opakované násilí v domácnosti však ano.
Dlouhodobý stres zvyšuje hladinu kortizolu, narušuje nervový systém a s vysokou pravděpodobností povede k trvalejším změnám chování. Pes začne trpět zvýšenou úzkostí a je ve stavu neustálé bdělosti a ostražitosti. Může mít strach z určitých podětů, například ze zvýšených hlasů, z mužů nebo rychlých pohybů. V některých případech se nedá vyloučit ani agresivita nebo naopak stažení se a vyhýbání se určitým situacím.
Studie také ukazují, že psi, kteří vyrůstali nebo dlouhodobě žili v domácnostech s domácím násilím, mají vyšší riziko problémového chování i poté, co se situace stabilizuje. A přitom se násilí nemusí vůbec týkat přímo jich.
Traumatické zkušenosti v prvních měsících života mají na psy zvláště silný a dlouhodobý dopad, podobně jako u lidí. Někteří se zotaví poměrně dobře, jiní si nesou stopy strachu nebo reaktivity po celý život.
Příběh Judah, který hrdinně bránil a zachránil paničku není zdaleka ojedinělý. I psi, kteří jsou velmi klidní a nevykazují žádné obranné sklony, mohou ve skutečně vypjatých situacích překvapit. Takových příkladů je mnoho.
Brazilský pes Fofinho byl čtyřikrát bodnut nožem, když chránil svoji paničku a zbytek rodiny před agresivním manželem a snažil se ho zastavit. Nebyl to žádný statný silný pes, ale malá pouliční směska a stejně se zachoval hrdinně.
V USA kříženka pitbulla Camie vtrhla do místnosti, kde agresivní partner napadl její paničku a kamarádku. Ačkoli byla do té doby „roztomilá, hloupoučká a nikdy nevrčela“, proměnila se v divokou šelmu s pěnou u tlamy a agresora, vlastního páníčka, zatlačila do kouta. Také ona přišla ke zranění.
Ochranný instinkt mají v různé míře všichni psi. Chránit svou smečku je součást jejich sociální povahy. Síla a způsob, jakým se projeví, ale závisí na genetice, individuálním temperamentu, síle pouta s konkrétním člověkem a předchozích zkušenostech. Podceňovat není radno ani psy, do kterých byste to nikdy neřekli.
Nejde jenom o fyzický či mentální potenciál určitých plemen, u kterých předpokládáme nebo doufáme, že by nás ochránili, kdyby šlo do tuhého. U cizího člověka je to ovšem jiné než v domácím prostředí, kdy se pes vymezí proti vlastnímu pánovi.
I malá plemena, kupříkladu čivavy, jorkšíři nebo mopsíci mohou šokovat odvahou. I když fyzicky velkého útočníka nepřemohou, často fungují jako skvělý alarm a narušitel. Intenzivně štěkají a dokáží se postavit mezi agresora a svého člověka a třeba kousnou do nohy.
Prakticky každý pes dokáže v kritické chvíli zasáhnout. Alespoň se postaví mezi agresora a oběť, i kdyby měli jenom vlastním tělem blokovat cestu a štěkat. Co je ale zásadní, že výrazně vnímají emoce a přikloní se na stranu ohroženého, byť proti vlastnímu pánovi.
Pes ale není žádný spravedlivý soudce. Jedná na základě emocí a pomocí ochranářského instinktu. Časté hádky a vypjaté situace výrazně ovlivňují jeho chování, vztah k rodinným členům, úroveň úzkosti i to, jak v budoucnu reaguje na napětí mezi lidmi.
