Článek
Stojí spoustu peněz, času, nezbytnou domácí organizaci, komplikuje vztahy a v neposlední řadě může být nemocný. A navíc jednou zemře.
Tolik povinností, strastí a emocí jako na kolotoči kvůli psovi? A kromě toho ještě ty všudypřítomné chlupy. Na podlaze, na sedačce, v autě i na elegantním kostýmku. A na pracovním pohovoru z kapsy místo kapesníku vytáhnete pytlík na exkrementy.
Navíc ne každý pes je založením pohodář a flegmatik, takže nám může přinést pěkně perné chvilky. Jako ti mí.
No jen si to představte. Kvůli Oliverovi jsem utekla od bývalého přítele, i když jsme si ho po zralé úvaze pořídili spolu. Oliver byl dobrman a měli jsme ho od štěňátka. Jenomže můj ex byl tak trochu blázen, což se v plné síle projevilo až s příchodem psa do domácnosti. Tušila jsem sice už předtím, že s chlapem není něco v pořádku, ale přede mnou se ještě jakžtakž držel. To až nevyhnutelné každodenní vylomeniny čtyřnohého stvoření v něm probouzely šílenství.
Na kurzu pro štěňata s námi byl jenom napoprvé. Nedokázal pochopit, proč všichni ostatní pejsci poslušně sedí páníčkovi u nohy a zbožně na něj hledí, zatímco Oliver se po pěti minutách začal nudit, vyluzovat všelijaké zvuky a dělat neplechy. Taky jsem se trochu styděla, ale můj bývalý přítel tu hanbu nedal, takže jsme dál chodili s Oliverem sami.
Zažila jsem si s ním opravdu perné chvilky, hlavně v našem vesnickém parku. Oliver byl totiž odjakživa velmi společenský a miloval všechny. Ostatní psy, děti i koně, kteří se pásli v ohradě za naším plotem. Dokonce se s jedním skamarádil tak, že spolu kolem ohrady podnikali závody v běhu. Což se ovšem zase nelíbilo mému bývalému, protože měl podél té ohrady vysázené ozdobné keře, kterými se Oliver proháněl.
No a v tom parku se jedné paní vyčůral do kabelky, malé holčičce sebral od pusy sendvič, velmi opatrně podotýkám, a k batoleti se rozběhl tryskem přes celý park v domnění, že je to pes. Jako všichni majitelé psů, které ostatní lidé nesnáší, jsem na jeho rodiče zdálky řvala: „Nebojte, on mu neublíží, chce si jenom hrát…,“ a snažila se poklusem Olivera dohnat. Měla jsem štěstí. Rodiče nemluvněte byli naprosto v pohodě, a když Oliver jejich dítko nechtěně hlavou porazil na zem, jenom podotkli, že se nic neděje, protože malý si musí na psy zvykat.
Vztah s mým lidským partnerem dobře nedopadl. Svedli jsme lítý boj a nakonec jsem Olivera v jeho vlastním zájmu doslova ukradla. Jak jsem to udělala, neprozradím, ale bylo v tom hodně dobrodružství, nervů a strachu. Ale povedlo se a stala se ze mě „matka samoživitelka.“
Našla jsem si nové přátele, pochopitelně také se psy, paní na hlídání, jiného veterináře a prakticky všude s sebou tahala čtyřicetikilového psa. Jenom s novými vztahy byla trochu potíž.
Jeden pán se mi opravdu moc líbil. Párkrát jsme se sešli na neutrálním území, než jsem ho pozvala k sobě domů na večeři. Zdálo se, že uteče hned ze dveří, když na něj v chodbě vybafl Oliver, aby ho přivítal. Nakonec ale překonal sám sebe a vstoupil.
Nevím, jestli si z večeře odnesl nějaký gurmánský zážitek, ale myslím, že ne. Po očku sledoval Olivera, který mu seděl vedle nohy, bedlivě pozoroval každý pohyb jeho vidličky a nože a mocně mu slintal na vyleštěnou botu doufaje, že kus steaku medium rare pánovi upadne na zem.
Na žádné techtle mechtle po večeři nedošlo. Při prohlídce mého načančaného domečku jsme vstoupili do ložnice, kde se na posteli jak dlouhý, tak široký roztahoval Oliver a spokojeně chrápal. Byla bych ho vyhnala, tak moc se mi pán líbil, ale ten už toho měl asi dost. Na něco se slušně vymluvil a odešel.
Všelijakých útrap jsem si s Oliverem zažila hodně. Třeba když mi utekl z pole za vesnicí a našla jsem ho sedět přede dveřmi místního řezníka. Nebo když jsem musela zrušit důležitou obchodní schůzku. To zase zmizel z ranní vycházky a celá vesnice nasedla do aut a hledala Olivera. Našli jsme ho na dvorku jedné sousedky, které rozcupoval pytel s odpadky a rozházel je v okruhu deseti metrů čtverečních, dokud nenašel zbytky od včerejší večeře. Ještě měl kus toho pytlu na hlavě, když na mě nechápavě koukal pohledem neviňátka.
Bylo mu necelých deset let, když Oliver zemřel, a mně se zhroutil svět. Mohla jsem si konečně užívat dlouhých rán, neutrácela jsem za žrádlo, paní na hlídání ani veterináře, nemusela ve fujavici ven a mohla si zvát domů pánské návštěvy, aniž bych předem hlásila, že mi v posteli spí dobrman.
Ale život byl smutný, prázdný a neradostný, a nejenom protože mi chyběl Oliver. Neměla jsem parťáka, který by mě miloval i mrzutou a klidně třeba nenamalovanou v teplákách a nikdy mě za nic nesoudil.
Za peníze utracené za roky s Oliverem jsem si klidně mohla pořídit nové auto nebo jet každý rok na několik dovolených a v neděli se válet v posteli. A nebyla bych tou paní od Olivera, protože lidé by mě znali mým jménem. Nebo spíš vůbec neznali.
Ale co z toho všeho, když je život bez psa k ničemu? Tak jsem si z útulku pořídila Belindu. Zase utrácím peníze za žrádlo, veterináře a paní na venčení, i když se sama musím uskromnit. A chystám se pozvat pána na večeři. Snad zase neuteče. A kdyby jo, budu si dál vydržovat čtyřnohou společnost a samotou ani nudou trpět nebudu.
A proč vám to vlastně vyprávím? Ti, kdo si život bez psa neumí představit, mi rozumí. A těm ostatním je zbytečné to vysvětlovat, protože to stejně nepochopí. Pes je zkrátka součást zvoleného životního stylu.
