Článek
Možná jsem blázen a ve čtvrti mě asi považují za podivínku. Nestává se totiž často, že mě na ulici potkáte bez psa.
Občas ale musím dojít nakoupit nebo vyřídit záležitosti, kam je s sebou tahat nemůžu. A představte si, že mě lidé na ulici nepoznávají. Ti, co mě jinak vesele zdraví, se najednou dívají skrz mě a projdou kolem bez povšimnutí. Jako bych dramaticky změnila barvu vlasů nebo přibrala třicet kilo. Prostě bez psa jsem někdo jiný.
V sobotu jsem si sedla na terásku bistra, kam chodím poměrně často. Tentokrát sama. Zevnitř vyšla servírka s odřezky šunky na malém talířku a zmateně se rozhlížela. Žádný pes vedle židle nebo pod stolem.
„Stalo se něco?“ zeptala se opatrně, jako by mi od posledně amputovali ruku. Co by se stalo? Jen jsem si skočila na manikúru.
Servírka nechala talířek s voňavou dobrotou na stole pro případ, že bych si to třeba rozmyslela a nějakého procházejícího psa si přivlastnila. A nebyla daleko od pravdy. Netrvalo dlouho a po chodníku procházely dvě dámy. S pudlem Gastonem a kníračkou Pipou. Znám je moc dobře ze školky, hlídala jsem je bezpočetkrát.
Oba psi začali vřeštět jako pominutí a za vodítka dotáhly obě dámy k mému stolku. I ony byly zmatené, že vysedávám o jarní sobotě sama a bylo na nich vidět, že se bojí zeptat, co se přihodilo. Je totiž daleko pravděpodobnější, že mě potkáte se třemi psy než se žádným.
Šunka tak nepřišla nazmar, ale dámy se zatvářily významně, jako by právě rozluštily mé obchodní tajemství.
O psí školce ale tentokrát mluvit nebudu, protože za prvé to je business a za druhé dynamika i pravidla jsou v psím kolektivu jiná než v domácím prostředí.
Provozuji pokoutnou činnost a své služby nikde neinzeruji. Všichni mí čtyřnozí klienti jsou bývalí zákazníci psí školky a já tudíž mezi jejich páníčky požívám důvěry a pověsti profesionála.
Všechny současné klienty znám mnohem déle než vlastního psa. A v tom je kámen úrazu. Můj vlastní pes je totiž pošuk a trochu mi kazí pověst.
Belinda je před několika měsíci adoptovaná a kromě toho, že stále zápasíme s různými strachy, ještě k tomu má nezničitelnou energii psího puberťáka. A psí společnost je pro ni nad tu lidskou. Někdy ji docela chápu. A psi na hlídání, hlavně ti starší a klidní, mi s její výchovou pomáhají.
Psy netrénuji, ale žiji s nimi. Základní pravidlo v mé domácí péči všichni moc dobře chápou. Povolené je všechno. Kromě toho, co je zakázané. Co se smí nebo nesmí u nich doma, mě moc netrápí. Jsem jako babička s vnoučátky.
Nutno podotknout, že pochopitelně respektuji zdravotní omezení, takže jim necpu, co nesmí žrát. Ale to je asi tak všechno.
Pes totiž přirozeně nedělá, na co není zvyklý. Takže do postele ani na gauč neskáče, když je mu doma zapovězený. A u těch ostatních by mi to stejně neprošlo, protože v posteli spí prakticky všichni. A mně to nevadí.
Nevím, jaký je ideál či standard soukromého psího hlídače. Ale co vím je, že žádného majitele náplň volného času jejich miláčka příliš netrápí. Hlavně, že je o něj postaráno a vrátí se domů spokojen. A co taky víc potřebují vědět?
Přiznávám, že jsem sobecká a kvůli cizímu psovi se nehodlám příliš omezovat. Takže dělám to, co jindy. Chodím do psích parků, kde většina z nich nikdy nebyla, na první čůrání vylezeme v pět ráno, protože pak chci mít pár hodin klid, a vařím za psí asistence. Kousek masa do guláše, kousek pro psy. Plátek sýra na chleba, druhý rozdělím mezi ně.
Že to mají doma jinak? To je úplně jedno. Když přijdou příště, zajedou automaticky do mých kolejí a ještě rádi. No bodejť by mě nemilovali, když jsou na prázdninách.
Abyste si nemysleli, já jejich páníčkům nic netajím. Posílám jim fotky a videa od veřejného bazénu, z procházky lesní pěšinkou a z toho psího parku taky. Netušila jsem, že jejich pes nikdy nebyl v přírodě na volno, protože panička se ho bojí pustit. Když jsou ve dvou, drží se při sobě.
Přesto je ale pár věcí, které jsem majitelům nesvěřila. Od psího hlídače se totiž nikdy nedozvíte celou pravdu.
Často jsem hlídala francouzského buldočka Kermita. Byl to velmi elegantní pes z nóbl rodiny. Nejenomže byl vážně krásný harlekýn, ale neustále nosil na obojku motýlka. Musel jich mít plný prádelník. Mluvím o něm v minulém čase ne proto, že bych ho ztratila, ale protože jeho páníčci pracovali v Barceloně na americké ambasádě a museli se vrátit. Jako bych navždy přišla o kámoše.
Kermit
Kermita jsem naučila jezdit metrem a nikdy se neodvážila to majitelům říct. Oni totiž sami v životě do metra nevlezli a tudíž netušili, že se pro Kermita dopravní prostředek stal vášní. Miloval pozornost cestujících, šrumec ve stanici a nevadil mu ani hluk přijíždějícího vlaku.
Majitelům jorkšírky Flory jsem zase nepřiznala, že jsem byla jednou příšerně unavená, a i s ní se nechala odvézt asi kilometr domů na motorce. Držela jsem ji v náručí. Od té doby skákala s vrtícím ocáskem na všechny motorky a páníčci nechápali, co jí to najednou popadlo. Mlčela jsem.
Všichni psi, které jsem kdy hlídala, v klidu čekají na terásce, než dopiju kafe nebo skleničku. I ti, jejichž páníčci si mi postěžovali, že to nikdy udělat nemůžou. Haha. Jasně, že jo. Když je to váš životní styl, pak si pes taky rychle zvykne.
Před měsícem si Dave přišel vyzvednout Amber. Abych vám ji představila. Amber není žádného určitého plemene. Zkrátka je to strakatý pes s delšími chlupy, připláclými ušisky a váží maximálně patnáct kilo. Amber je anglický pes a důstojnost má v krvi. Dá se s ní dělat úplně všechno. Ale ne chodit na procházku s mojí šílenou Belindou.
Davovi jsem přišla otevřít sedřená na rukou a na bradě se mi odlupoval velký strup. Pravdu jsem mu řekla.
U nás v ulici totiž pobíhají kočky. Hlavně ta černá je pěkná provokatérka. Sedne si k zídce a v klidu čeká, až si jí Belinda všimne. Pak udělá kočičí hřbet a ani se nehne. Se škodolibostí pozoruje můj zápas se zuřící Belindou, která má všechny chlupy v pozoru a vykazuje sílu býka.
Jenomže já šla ten den s oběma holkama. S Belindou i Amber. Za jiných okolností by Amber šla klidně po chodníku a kočičky si ani nevšimla. Jenomže tentokrát Belinda spustila davové šílenství, když se přes ulici objevila ta černá šelma a já ji hned neviděla. K Belindě se přidala i Amber a silou tažných koní škubly za obě vodítka. Jenomže bylo zrovna po dešti, mě podklouzly boty a bylo to. Vážně mě chvilku táhly, než kočička s klidem přeskočila zídku.
Můj instinkt zafungoval stoprocentně. Vodítko se za žádných okolností nepouští. Psi totiž nejsou vodní lyže.
Až budete někomu svěřovat psa na hlídání, na podrobnosti se neptejte a buďte rádi, že se vám vrátil spokojený pes. Úplně všechno totiž vědět nemusíte.
Co jediné je důležité: aby hlídač měl vašeho psa opravdu rád.
