Příběhy z psí školky a kouzlo první noci

S velkými ambicemi jsme otevřeli na 24 hodin,7 dní v týdnu včetně dopravy, připraveni činy podpořit velkolepý business plán. Žádný psí hotel s kotci, ale opravdová školka uprostřed Barcelony, kde jsou všichni pěkně pospolu jako ve velkém domově.

Předem odpovím na otázku, která vás možná napadla, a kterou jsem slyšela častěji než cokoli jiného v životě. „A to se nepoperou?“ A ještě k tomu občas někdo přihodí: „A nebojíš se, že tě pokoušou?“

Nepoperou se častěji, než by se pobily děti ve školce. Konflikt je daleko pravděpodobnější v parku na vodítku než ve volném prostoru pěkně svobodně. O vodítkovém efektu napíšu jindy, protože je důležitou součástí porozumění psího myšlení. A že by mě pokousali? Proč by to dělali? Snad jedině omylem, kdybych se jim do něčeho pitomě přimotala. Já a ostatní členové lidské smečky ve školce jsme jejich bezpečným přístavem. K nám se chodí pomazlit, postěžovat si, či se ukrýt.

Představte si prostor připravený k přenocování. Rozlehlá psí ložnice s opravdovou lidskou postelí, pohovkou s polštáři a účelovými psími postelemi různých tvarů a velikostí kolem dokola. Ať si každý lehne, kde je mu fajn. Za skleněnou stěnou, aby bylo dobře vidět, člověčí ložnice s rozkládací pohovkou a koupelnou, kde jsme se se synem Ondrou v přespávání střídali. Maximální limit na noc 7 psů. To čistě z praktického důvodu. Já i Ondra máme každý svého psa, který přespával s tím, který měl službu, a ve dvou se víc než 8 psů před spaním a po ránu najednou venčit nedá. Jenže přišlo první léto a škemrajícím páníčkům, kteří toužili po otevření hranic Barcelony ke konci covidu opustit město, se těžko odolávalo.

Takže jsem jednu noc prvního parného léta zůstala na noc sama s 11 psy. Vyvenčili jsme je na etapy a kurýr mi konečně dovezl večeři. Nalila jsem si k ní skleničku červeného a totálně vyčerpaná z celého dne si prohlížela nocležníky. Pravidelní klienti školky byli úplně v klidu. Pospávali kolem, někteří mě upřeně pozorovali a čekali, co odpadne od stolu, a ti noví byli jak na trní. Postávali u brány a doufali, že páníček přece jen přijde a odvede si je. Nejhorší je totiž první noc. Ráno se probudí a jsou jako doma.

„Děti moje, jsem k smrti unavená, takže si lehněte, kde chcete, hlavně mě prosím nechte spát. Už žádné lítání, štěkání, brečení, prosím…“ Podrbala jsem každého za ušima, dala jim pusy na dobrou noc, zavřela za sebou a mým dobrmanem Oliverem prosklené dveře a v psí ložnici zhasla světlo. Tak unavená jsem nebyla snad nikdy. Ve školce jsem strávila prakticky 48 hodin non stop a přes den je to mazec. Ondra si tehdy na pár dní odskočil do Prahy a chytil tam covid, takže jsem zůstala s Rebekou a pár narychlo sehnanými pomocníky sama.

Z koupelny a v pyžamu jsem se vyšourala z posledních sil a jediná souvislá myšlenka se upínala k posteli, kam padnu a pořádně se vyspím děj se co děj. Něco bylo ale divně. V psí ložnici bylo podezřele ticho. Zaostřila jsem zrak a za stěnou uviděla nasázené oči v nesouvislé linii podle velikostí. Stáli tam vedle sebe a pozorovali mě přes sklo. Všech deset. I ve tmě, kterou prořezával paprsek pouličního světla, se dal z  psích očí vyčíst zmatek a zrada z opuštění.

„Ach jo, tak pojďte, mně je vlastně jedno, kde budete spát.“ Otevřela jsem dveře, pár postelí přitáhla do své ložnice a nechala smečku radostně vběhnout. Než jsem se stihla přikrýt, jeden po druhém naskákali ke mně. Oliver, který byl zvyklý se mnou spát, si otráveně povzdychl a odešel sám do velké psí ložnice. Coco, podenco, se mi zavrtal rovnou pod peřinu a natáhl se celou délkou podél mého těla, dva výstavní pomeranči (pomeraniani) na polštář každý z jedné strany mé hlavy a chlupy z ocasů mě šimrali do nosu. To mi trochu vadilo, ale odstrčit je bylo nad mé síly. Roqui, půlroční směska mastifa s labradorem, který už tenkrát vážil kolem třiceti kilo, se mi celou vahou převalil přes nohy a yorkšírká teriérka se zamotala někam do deky. Do chuchvalce se ještě vmezeřil jeden husky, francouzský buldoček, ohař a dva psíci, jejichž rasa je neznámá. To všechno včetně mě na prostoru 160×200cm.

Ve vteřině, kdy jsem zhasla lampičku, se celý postelový monolit přestal vrtět a všichni usnuli dřív, než jsem stihla zavřít oči.

Kromě toho, že jsem měla po celou noc prakticky znemožněný pohyb, pomeranči mi dýchali do uší a Kermit, francouzský buldoček, občas chrupnul, to byla vlastně ta nejmírumilovnější noc, jakou si lze představit. Také jsem si uvědomila, jak jsou psi na rozdíl ode mě skladní.

Po prvním roce jsme non stop provoz a noci k velkému zklamání zákazníků zrušili a soustředíme se na méně partyzánskou denní činnost. I tak si ale občas beru některého zákazníka domů. Je to totiž jako mezi lidmi. Strávíš s ním noc a máte spolu vztah.