Článek
Všichni majitelé psů mají něco společného – lásku k chlupáčům. Jejich přístup a chápání role psa je ale tak odlišná, že si navzájem příliš nerozumí. Každý je o správnosti své výchovné metody přesvědčen.
Pes jako pracovní síla má samozřejmě jiné poslání, a tudíž i jeho pojetí a výcvik se liší od domácích mazlíčků, a ty jsou předmětem tohoto článku. Nikoli psi vodící, lovečtí, záchranářští nebo třeba pastevečtí.
Pes jako rodinný společník a jeho majitel jsou ti, o kom je řeč. Styl výchovy psů se pohybuje od autoritářské, neboli výcviku psa pevnou rukou, až po takový, kde je psům dovoleno prakticky vše a žádné limity nemají. Ale jako všude, i zde má každý extrém své záludnosti.
Pojetí výchovy psa se dle výzkumů výrazně neliší od výchovy dětí a většina majitelů psů, kteří mají děti, ji skutečně vidí podobně. Jedni preferují přísnou a důslednou výchovu, někdo si zvolil liberální styl a nechá dítě, ať si hledá svoji vlastní cestu. A pak vše mezi.
Bohužel také existují majitelé psů, kteří své chlupáče ostudně zanedbávají, ale řeč je o psích milovnících, nikoli o těch, kteří si chlupáče vůbec nezaslouží, takže tuto kategorii záměrně vynecháme.
Všichni jsme o svém stylu výchovy psa pevně přesvědčeni, stejně jako si nechceme nechat mluvit do výchovy vlastních dětí. Vzájemnou řeč hledáme velmi špatně.
Šéfové
Zejména někteří starší a konzervativní majitelé upřednostňují metodu pevné ruky a přísný výcvik. Pes je musí poslouchat na slovo, jak velí tradiční přístup. Jinak by neměl hranice a skákal by po hlavách, jak velí jejich logika.
Tito majitelé stále věří, že psi hledají dominantního alfa vůdce, protože je to jejich vrozený instinkt. Majitelé těchto psů proto musí nad svými mazlíčky nastolit jednoznačnou dominanci.
Jiné výchovné metody se nepřipouští a nad ostatními psími rodiči, kteří ve svém psovi hledají zejména společnost nebo ho považují za součást rodiny, ohrnují nos.
Šéfové by nikdy psovi nedovolili spát s nimi v posteli, protože by to podkopalo jejich dominantní postavení. Nechodí se psem do kavárny, na návštěvy a netoulají se s ním po světě, protože k tomu pes není určený. K čemu je tedy v jejich světě určený, je ale otázkou.
Pes má přísný režim, přesně vymezenou roli v rodinném životě a místo v domě nebo na zahradě. Smí dělat jenom to, co se jim povolí, jinak je zle.
A když je zle, do hry vstupují tresty a třeba i elektrické obojky, když na to přijde, nikoli motivace nebo pozitivní metody výchovy. V domácnosti existují pravidla hry stejně jako na vojně a pes se jim musí podřídit. Z jejich pohledu je jedině tak šťastný.
Těžko říct, proč si tito majitelé psa pořizují, a možná by i oni sami těžko na takovou otázku odpovídali. Kýžená chlupatá společnost to ale většinou není. Že si výchovou psa dokazují svoji nadřazenost, se nepřipouští lehce.
Tito lidé si většinou psy neadoptují, ale vychovávají si je odmalička. „Porouchaní“ psi s problémy a úzkostmi jsou v jejich očích výsledkem nedůsledné a málo přísné výchovy. Ledaže by si vzali psa na převýchovu.
Největším problémem, pokud odhlédneme od diskutabilních výchovných metod a emocionální nepohody psa je fakt, že tito psi mají jednoho pána. Jenom s ním vědí, co mají dělat. Bez svého šéfa jsou zoufalí a ztracení. Bez povelů si nevědí rady.
Benevolentní rodič
Tento styl je opakem šéfovského či vojenského přístupu. Psovi je povoleno takřka vše, o co si řekne. Majitel psím očím nemůže odolat, ani kdyby měl vstát ve čtyři ráno, protože pejskovi se zrovna teď zachtělo procházky.
Možná nemá svůj talíř na stole a s páníčkem nepovečeří, ale i tak se s ním majitel rád o vše rozdělí. Nevadí ani sem tam nějaká loužička na podlaze, vždyť se to přece uklidí.
Na vodítku páníček nebo panička vlaje za pejskem a doprovází ho na vlastní pouti za poznáním. A že pes sem tam po cestě na někoho skočí a umaže mu packami kalhoty? Vždyť se tak moc nestalo, hlavně že má radost a je tak přítulný!
Z rozsáhlého výzkumu, který se věnoval obezitě psů, vyplývá, že nejvíce psů trpících nadváhou pochází právě z rodin s majiteli, kteří preferují tento styl přespříliš tolerantní výchovy.
Pes, který nemá žádné hranice, je potenciálním problémem. Dělá si co chce, vezme si co chce, a také sežere všechno, co by rozhodně neměl.
Z nedostatku vymezených hranic se může stát nebezpečným svému okolí, a nakonec i sám sobě. Velmi těžko zvládá stresové situace a málokdy je přizpůsobivý novým okolnostem a prostředí, o neposlušnosti nemluvě. Tito psi se také většinou potýkají se separační úzkostí.
Psi, kteří neznají hranice a nemají v životě strukturu, mohou mít potíže s vhodným chováním na veřejnosti a představovat riziko pro sousedy, ostatní zvířata a lidi ve veřejných prostorách. V neposlední řadě se dopady laxní výchovy mohou odrazit i na psychice samotného majitele, který si se psem časem neví rady.
Přítel
Rodič, který je zodpovědným majitelem, a přitom považuje svého psa za součást rodiny, je zlatým středem. Někdo může trvat na větší disciplíně, jiný je o něco benevolentnější, ale rodiče, kteří svého psa považují za plnohodnotného společníka, mají mnoho společného.
Tito rodiče vědí, že pes potřebuje mít ke zdravému vývoji vymezené hranice a znát alespoň základní povely. Ovšem na rozdíl od šéfovského stylu, kdy pes smí jen to, co je mu dovoleno, pes společník smí všechno kromě toho, co má zakázané.
Takový pes je součástí rodiny, dbá se na jeho zdraví a potřeby a výchova má charakter pozitivního přístupu, nikoli trestání za chyby. Tento pes bývá dobře socializovaný, protože ho rodina bere s sebou na výlety, na dovolené a třeba i do kavárny. Jejich životy jsou pevně propojeny.
Tento rodič nemá problém najít si vodiče, který psa v jejich nepřítomnosti vyvenčí, radši než by ho nechal deset hodin samotného doma trpět. To by majitel-šéf většinou nepřipustil, protože vodič by mohl pokazit jeho výchovu. Benevolentnímu rodiči je to buď jedno, protože pes udělá loužičku tak jako tak, nebo by s cizím člověkem stejně nešel.
Pes společník může spát v posteli nebo se válet na gauči, když to má povolené. Na rozdíl od psa přespříliš tolerantního majitele ale na toho svého nezavrčí, když zrovna přijede návštěva a on je z pohovky vykázán.
Páníčci chtějí být co nejlepšími majiteli. Obvykle jsou proaktivní v ochraně zdraví a emocionální pohody svého mazlíčka a dbají na své povinnosti. Pouto mezi nimi a psem bývá velmi silné. Tito psi jsou často dobře vychovaní a schopni se sami zabavit.
Ačkoli nejsou žádné takové výzkumy dohledatelné, z kategorie pána jako psího přítele se nejčastěji rekrutují ti, kteří si psa adoptují nebo vyberou v útulku. Na papírech a bezchybném vzhledu jim tolik nezáleží. U psa hledají jiné kvality, než „selfíčka“ a vlastní status. Těchto páníčků není třeba se ptát, proč si psa pořídili. Z jejich vztahu je to evidentní.
Z uvedeného vyplývá, že zdravý balanc ve výchově je víc než žádoucí a přináší to, co si většina z nás přeje. Psa jako věrného přítele a vzájemnou radostnou společnost.
Pokud si neumíme čestně odpovědět na otázku, proč vlastně psa chceme a co mu dokážeme obětovat, radši si ho nepořizujme.
