Článek
Hejtrům, neboli haterům, se prý také říká e-Lůza, což jsem sice nevěděla, ale to slovo se mi moc líbí.
Lidem šířícím nenávist by se nemělo odpovídat. Ale článků na téma údajně nadstandardní výše důchodů, práva starých lidí žít v městských bytech, neomalených návrhů na vyhrazené nákupní hodiny, odéru a dalších útoků na důstojnost starší generace je tolik, že už kvůli spravedlivé vyváženosti občanského pohledu cítím povinnost trochu vyvětrat nenávistí zatuchlý veřejný prostor.
Dokonce i jakási údajná vysokoškolská studentka si stěžuje, že oni mladí dřou, zatímco důchodci ze sebe dělají chudáky. To tedy. Přivydělávat si ke studiu brigádou je opravdu hrdinský výkon. Vážená slečno, tak se to dělalo odnepaměti.
Je snadné a zbabělé kopnout si do slabšího. Troufám si říct, že lidé se zdravým rozumem ve společnosti převažují, ale ti bůhvíproč většinou mlčí, takže se můžeme jevit jako bezpáteřní a nevděčný národ bez úcty k předkům. Vím, že tomu tak není. Doufám.
Řekněme, že dnešními důchodci se převážně myslí sedmdesátníci a osmdesátníci. To znamená lidé narození řekněme od druhé světové války přes Gottwalda po Zápotockého. Zkrátka život nic moc, řekla bych.
Zažili mimořádně těžké poválečné období padesátých let, normalizaci sedmdesátých let a v době sametové revoluce jim bylo mezi 35 a 45 lety. Většina z nich celý život pracovala a odváděla kromě sociálního a důchodového pojištění také daně. Stejně jako ti, kteří budou ve stejné kůži za dvacet let. To jenom jako připomenutí faktů.
A teď do toho zavrtám ještě trochu hlouběji. Babičky a dědečkové v českých zemích, na rozdíl od některých jiných kultur, jako třeba anglické, byli od nepaměti pevnou součástí rodiny a jakožto mladí důchodci se velmi aktivně podíleli na výchově vnoučat. Tedy se starali právě o ty, kteří na ně teď plivají sliny otrávené záští.
Kromě toho právě oni jim poskytli vzdělání zdarma, nasypali ze svých daní do společné kasy na vybudování infrastruktury a co si budeme povídat, byli u zrodu technologického pokroku. A doufali, že na stará kolena si konečně odpočinou a budou užívat života.
A dočkali se toho, že jejich vnuci je vyhánějí z měst, kde se možná na rozdíl od těch hejtrů narodili. Aby jim uvolnili nedostatkové byty, aby po ránu nezacláněli ve frontě v samoobsluze, a vůbec aby si na nic nestěžovali.
Protože stěžovat si je výsada zřejmě vyhrazená pouze těm, kteří studují či chodí do práce a ze svého pohledu se aktivně podílejí na vytváření hodnot. No a co? To je přece přirozený koloběh života.
Podívejme se na to z velmi zjednodušeného a názorného úhlu pro ty, kteří systém zřejmě nechápou. Děti a mladí lidé žijí na dluh. Nebo na zálohu. Dostanou mimo jiné vzdělání a zdravotní péči zdarma. Je to investice, která se společnosti vrátí. Protože v aktivně pracovním věku tento dluh státu splácíme i s úroky v podobě daní, přispíváme do zdravotního a sociálního systému a solidárně podporujeme ekonomicky neaktivní část společnosti. A v důchodu pobíráme z vynaložené investice dividendy.
Důchodci, kteří se octli na konci tohoto finančního koloběhu, berou tolik, kolik jim stát vyměřil. Téma výplaty by mělo být tabu i mezi spolupracovníky. Proč někoho tolik zajímá, kolik dostává jejich starý soused z bytovky? Že pobírá peníze a nepracuje? Vážení, on už si totiž své odpracoval, abyste se vaše děti mohly mít dobře. Teď je to zas na vás.
Každá vyspělá společnost by se měla postarat především o děti a staré lidi. Jestli to stát dělá dobře, či nikoli, je otázka pro vládu. A tu si volíte sami. Svoji zhrzenost si nevybíjejte na těch, bez nichž byste tu vůbec nebyli. A bez jejichž práce a peněz byste neměli vzdělání, dálnice, metro a vlastně ani ty sídlištní byty, ze kterých je teď tak statečně vyháníte.
A protože jsem holka od psů, nemůžu si odpustit příměr, byť uznávám, trochu krkolomný.
Ono je to totiž se psy podobné. Jako štěňata jsou roztomilá, ale vyžadují práci a trpělivost. Nám to ale nevadí, bereme to jako samozřejmost. Na pár let jsme si vychovali psa, který nám dělá radost a společnost. Jenomže pak pes zestárne. Je špatně pohyblivý, potřebuje péči, veterináře a už s ním zkrátka není zábava jako bývala. Odložíme ho do útulku nebo necháme přivázaného v lese u stromu? Už nemůžeš, tak nepřekážej.
Až příště nepustíte v tramvaji sednout starou paní, pomyslete, že možná zrovna ona vás přiváděla jako lékařka na svět. A že ten dědula s hůlkou na rozdíl od vás třeba ještě umí spočítat velkou násobilku bez kalkulačky, mluví latinsky nebo napsal školní učebnici pro vaše děti. A nebo tu tramvaj zkonstruoval.
Co vy o nich vůbec víte, že máte tu drzost je odsuzovat? A za co vlastně? Že zestárli?Kam zmizela úcta a pokora?