Článek
Šnejdárkopis
O Josefu Šnejdárkovi víme to, co napsal sám o sobě. Či spíše víme toho mnohem více, ale to nejzajímavější pochází přímo z jeho vlastního pera. Naopak skutečnosti, které lze ověřit v archivu, postrádají jeho nezaměnitelnou okázalost. Šnejdárek, tento „český Patton“, přišel na svět v dubnu 1875 v Napajedlech na východní Moravě. Dětství přitom neměl jednoduché, a to ani na poměry 19. století. Nejpozději během dospívání jej zlákala romantika vojenské služby a v šestnácti letech vstoupil do rakouské armády. Jeho nezkrotné povaze však bylo Rakousko brzy těsné. Během dovolené, kterou trávil na jihu Itálie, se nechal převézt na druhý břeh Jaderského moře, aby na vlastní oči viděl obléhání turecké pevnosti řeckým vojskem. Co na tom, že řecko-turecká válka probíhala v roce 1897, Šnejdárek se jí zúčastnil již o dva roky dříve [1]! Možná to bylo Středomoří, co mu učarovalo, možná hořká pilulka v podobě trestu za pozdní návrat z dovolené. Tak či onak, rakouskou armádu opustil a v roce 1899 vstoupil do francouzské Cizinecké legie.
U Cizinecké legie strávil následně takřka dvě desítky let, během nichž si prošel službou od řadového vojína po nadporučíka, a zevrubně poznal severní Afriku, v níž se sňatkem s „černonožkou“ naturalizoval; „černonožci“ – francouzsky „pied-noirs“ – bylo označení pro osoby francouzského, respektive evropského původu, které se narodily v Maroku, Alžírsku a Tunisku, jež tehdy byly koloniemi Francie.
První světová válka zavedla Šnejdárka na západní frontu, kde se několikrát vyznamenal. Údajně přitom potkal československé legionáře z roty „Nazdar!“, kteří se připravovali na své první střetnutí. Později, v roce 1917, úzce spolupracoval s Československou národní radou a po vzniku československého vojska byl ustanoven zástupcem velitele 21. střeleckého pluku. Tento útvar byl první, který vznikl v rámci československých legií ve Francii, a také první, jež se přesunul na Těšínsko. Stalo se tak v okamžiku, kdy vypukl spor mezi Československem a Polskem o území těšínského Slezska. A protože Antoine Paul Gillain, Francouz a velitel 21. střeleckého pluku, se odmítl v konfliktu angažovat, byl Josef Šnejdárek – tehdy v hodnosti podplukovníka – jmenován vrchním velitelem všech československých vojsk na Těšínsku.
„Będzie bronić Śląska do ostatniej kropli krwi!“
V lednu 1919 obdržel Josef Šnejdárek od ministra národní obrany rozkaz, aby zabral území Těšínsko silou. Příkaz se vztahoval i na tu část regionu, kde dosud vykonávala pravomoc těšínská národní rada a jíž se dožadovalo Polsko. Úkolem zřejmě nadšen nebyl, jak lze číst mezi řádky v jeho pamětech. Konflikt s Poláky si nepřál. A proto, jak zdůrazňuje, aby zabránil krveprolití, rozhodl se využít lsti. Vyrazil z Moravské Ostravy do Těšína jednat s polskými zástupci. Jel přitom v doprovodu několika důstojníků dohodových států, což využil k tomu, aby se u polského velitele, plukovníka Franciszka Xaveryho Latinika, prezentoval nikoliv jako československý velitel, ale jako zástupce vítězných mocností. A jménem Dohody jej také vyzval k okamžitému vyklizení Těšínska. O detailech jednání se nicméně Šnejdárek nerozepisuje. Přechází k výsledku a uvádí, že jeho lež Latinik prokoukl [2].
Na Šnejdárkovy paměti je však potřeba pohlížet prizmatem jeho osobnosti. Vydané vzpomínky byly totiž v prvé řadě jeho sebeprezentací a veškerá fakta sloužila pointě; nikoliv naopak.
Naštěstí na setkání v Těšíně vzpomínal i jeho protivník. A zde je potřeba popravdě zdůraznit, že polský důstojník byl o poznání důslednější, již tím, že uvádí na správnou míru dataci. Setkání proběhlo 23. ledna 1919, první den konfliktu, nikoliv 21. ledna 1919, jak tvrdí Šnejdárek. Také uvádí odlišná jména, která tvořila Šnejdárovu suitu. Oba se shodují v tom, že Spojené státy reprezentoval Čechoameričan Emanuel Voska a Italii major Noseda, ale v případě francouzského a britského zástupce již shoda nepanuje. Z řady důvodů ponechme stranou otázku, kdo byl přítomen za Francii, a podívejme se na britského důstojníka. Podle Šnejdárka to byl plk. Coulson, Latinik zase vzpomíná na mjr. Crosfielda. A zde je opět třeba dát za pravdu věcnému Latinikovi před pompézním Šnejdárkem. V té době totiž pplk. Basil John Blakeney Coulson na Těšínsku prokazatelně nebyl, zatímco mjr. George Crosfield je zde v lednu 1919 evidován jako člen dohodové komise [3].
Jak dále uvádí Latinik, Šnejdárek se odkazoval na jakousi pařížskou koaliční vládu a na skutečnost, že ta požaduje, aby do 13.00 hod. polská vojska opustila těšínské území. Po krátkém rozvažování ale Latinik odmítl veškeré nároky Šnejdárkovy „dohodové“ delegace a v případě ozbrojeného střetu pohrozil, že „będzie bronić Śląska do ostatniej kropli krwi“, tedy, že bude bránit Slezsko do poslední kapky krve. Tím setkání skončilo [4].
Ke cti Josefa Šnejdárka je nutno dodat, že i přes vlastní neúspěch si svého protějška vážil a uznával jeho čestné vlastenectví. Koneckonců jeho památnou větu uvádí naprosto přesně – což u něj není příliš obvyklé.
Šnejdárkova lest tedy na plk. Latinika nepůsobila a následovala válka. Naštěstí pro obě zúčastněné strany trvala pouze týden. Během něj Čechoslováci ovládli většinu Těšínska [5].
„Velitelem Čechů je lidožrout“
Poté, co skončily boje na Těšínsku, byl Josef Šnejdárek převelen na další bojiště – na Slovensko. I Slovensko tehdy představovalo sporné území, neboť si je nárokovalo jak Československo, tak Maďarsko. Ozbrojené střety, k nimž docházelo od listopadu 1918, přerostly koncem dubna 1919 v plnohodnotnou válku mezi oběma státy. Tentokrát se ale československému vojsku příliš nedařilo. Po prvních úspěších bylo nuceno pod tlakem maďarských útoků ustoupit a vyklidit velkou část Slovenska. V polovině června 1919 se nicméně maďarská ofenzíva vyčerpala a Čechoslováci se ujali iniciativy.
V té době převzal Šnejdárek, jenž mezitím povýšil na plukovníka, velení u 2. střelecké divize. Šnejdárek začal jako vždy energicky. Dne 13. června 1919 zvítězil u Zvolenu a chystal se postupovat dále na jih ve směru na město Levice. Jeho plán měl ale jeden zásadní problém. A tím byly nedostatečné početní stavy. Při zvažování dalšího postupu si zřejmě vzpomněl na svou službu v Cizinecké legii. A rozhodl se protivníka zmást. O této druhé lsti, kterou Šnejdárek přinesl do české vojenské tradice, nicméně existuje pouze jediný zdroj informací – on sám.
Ve svých pamětech vzpomíná, jak si k sobě na štáb zavolal důstojníka od divize, aby mu vysvětlil svůj záměr. Ten měl vzít asi stovku mužů, vydat se s nimi do Žiliny a odtud cestovat po železnici na Košice. Co však bylo nejdůležitější, tito muži se měli během přesunu vydávat za Senegalce. Zdůraznil přitom, aby si počínali co nejnápadněji: „Tito vojáci si načerní tváře a ruce a na hlavě si uváží bílé šátky po způsobu turbanu. […] Vojáci na každém nádraží vystoupí a budou chodit po peroně a mluvit budou hlasitě senegalsky.“ Pochopitelný argument, že nikdo z československých vojáků – většinou se jednalo o dobrovolníky z Prahy – nezná senegalštinu, rázně odmítl: „To nevadí. Budou něco brebentit a v každé větě bude srozumitelné jen slovo ‚Senegal‘.“
Ať už si důstojník o Šnejdárkově rozkazu myslel cokoliv, úkol splnil. Mystifikace fungovala. Údajně již za dva dny se měly k Čechoslovákům dostat zvěsti z Maďarska, že Francouzi odeslali na Slovensko dva pluky senegalských střelců. A tak v době, kdy 2. střelecká divize postupovala k řece Hron, Maďaři ve strachu prchali a skákali do vody. Ještě jednou má slovo Šnejdárek: „Vytahali jsme je ven a já jsem jim řekl: ‚Proč to děláte? Můžete být přece rádi, že se dostanete do zajetí pořádné armády.‘ Nato mi řekli: ‚Bojíme se. Protože velitelem Čechů je […] lidožrout.“ [2]
Šnejdárkova lest možná zapůsobila, tentokrát však již opravdu měly slovo dohodové mocnosti. Na jejich diplomatický nátlak Československo a Maďarsko ukončily nepřátelství a maďarské jednotky vyklidily Slovensko [6].
Místo závěru
Po bojích na Těšínsku a na Slovensku zůstal Josef Šnejdárek v československé armádě, v níž to dotáhl na zemského velitele v Bratislavě. V polovině třicátých let odešel do vojenského důchodu a po okupaci Československa se vrátil do Francie. Zemřel krátce po skončení druhé světové války v marocké Casablance. Jeho působení v roce 1919 dokládá, že originalita a inovativnost by měly být vlastní každému veliteli… Především ve válce!
Výběr použitých zdrojů
[1] Křížek, Filip: Armádní generál Josef Šnejdárek. In: Ročenka 2025. Vojenský historický archiv. Praha 2026, s. 44.
[2] Šnejdárek, Josef: Pochoduj, nebo zemři! Praha 1994, s. 187-188 a 198-199.
[3] Beach, Jim: British Military Officers in Teschen 1919. Historica. Revue pro historii a příbuzné vědy 2020, č. 1, s. 90. Pro úplnost je třeba dodat, že i třetí zdroj, studie mjr. Karla Vondráčka z roku 1932, se ve věci složení delegace rozchází.
[4] Latinik, Franciszek Ksawery: Walka o Śląsk Cieszyński w r. 1919. Cieszyn 1934, s. 41-43.
[5] Binar, Aleš: Sedmidenní válka roku 1919. První válečný konflikt československého státu, 1-2. Národní osvobození, 2021, č. 1-2, s. 10-11, č. 3-4, s. 6-7.
[6] Binar, Aleš: Československo-maďarská válka 1919, 1-3. Národní osvobození 2022, č. 5, s. 3-4, č. 6, s. 4-5, č. 7, s. 4-5.
