Článek
Přes Odru
Počátkem dubna 1945 zuřila bitva o Moravskou Ostravu již třetím týdnem. Rudá armáda v ní narazila na dobře připraveného protivníka, který odmítal ustoupit. Němci věděli, že pokud by vydali Ostravsko, Sovětům by se přes Moravskou bránu otevřela cesta na střední Moravu a odtud dále do českých zemí. I proto boje u Ostravy občas označovali jako bitvu o Moravskou bránu.
Dne 24. března 1945 zahájil 4. ukrajinský front generála armády Ivana Jefimoviče Petrova druhou ofenzívu, jejímž cílem bylo vyrvat Němcům z držení Moravskou Ostravu. Během ní Sověti s československou tankovou podporou prolomili německou obrannou linii a během týdne se probili k Odře. I přes rychlost svého postupu byli nuceni improvizovat a přizpůsobovat své operační plány vývoji situace na bojišti. Především se jim nepodařilo prolomit frontu u řeky Olzy, proniknout přes československé hranice a dobýt Bohumín, jak očekávali. Využili však úspěchu na svém pravém křídle, kde postupoval 126. lehký horský střelecký a 95. střelecký sbor, a udeřili ve směru na Odru.
Generál armády Andrej Ivanovič Jeremenko, jenž po Petrovovi převzal velení 4. ukrajinského frontu, rozhodl podpořit tento záměr přeložením posil. A tak k Odře směřoval jak 11. střelecký sbor, který se vyvázal z bojů v Beskydech, tak 1. československá samostatná tanková brigáda, jež ve dnech 1. a 2. dubna 1945 zažívala krátký oddech v týlu frontu po přestálých bojích.
Do Československa!
Českoslovenští tankisté, kteří se od 8. března 1945 nacházeli na polské straně Slezska, očekávali okamžik, kdy se jim podaří probít se přes československé hranice do českých zemí. Během nasazení u Turzy Śląské, u Kraskowiece či u Czyżowic byl jejich cíl doslova na dohled – vždyť k československým hranicím bylo odtud sotva pět kilometrů. Vzrůstající německý odpor však způsobil, že Sověti vzdali svůj záměr a Čechoslováky přeložili do týlu. Tanková brigáda se přesunula do nedaleké obce Syrynia k obnově sil a k provedení údržby a opravy tanků. A tam ji také zastihl rozkaz vyrazit znovu do útoku.
Ve skutečnosti vydal velitel brigády mjr. Vladimír Janko příslušný rozkaz hned dvakrát. Nejdříve 1. dubna 1945, znovu pak o dva dny později. Důvodem byly časté změny na sovětské straně. Jedenáctý střelecký sbor, který Jeremenko odeslal od Beskyd k Odře, musel nejdříve urazit více než sedmdesát kilometrů, než se mohl zapojit do bojů. Přesun však neprobíhal podle plánu, i proto se do bojů zapojila pouze jeho 226. střelecká divize, zatímco obě zbývající zůstávaly na východním břehu Odry. Přesto se během ranních hodin 3. dubna 1945 podařilo Sovětům zajistit předmostí na Odře natolik, že tam bylo možno přesunout československou tankovou brigádu.
Podle původního záměru měl 1. tankový prapor brigády podporovat 226. střeleckou divizi, dobýt vesnici Tvorkov – dnes Tworków, tehdy Tunskirch – a útočit ve směru na Závadu, 3. tankový prapor měl postupovat v součinnosti s 276. střeleckou divizí na Darkovice, zatímco 2. tankový prapor byl vyčleněn jako záloha pro pozdější využití. Pokud by šlo vše podle plánu, měli by Čechoslováci proniknout asi o deset kilometrů – a především se měli probít do Československa! Již samotný přesun na bojiště, který byl zahájen odpoledne 3. dubna 1945, měl ale prokázat, že tentokrát se „nepojede“ podle plánu. Třetí tankový prapor totiž zůstal v týlu a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl podporovat sovětskou 276. divizi.
Navzdory tomu k večeru útočili Čechoslováci na Tvorkov. První tankový prapor kpt. Imricha Gaše, kterému po předchozích bojích zůstalo pět tanků, vyrazil z lesíku v blízkosti řeky, prosvištěl kolem železničního nádraží a bleskurychle pronikl do středu obce. To, co na první pohled vypadalo jako snadné vítězství, však bylo velkou chybou. Rota samopalníků, která tanky doprovázela a zajišťovala jim ochranu před protitankovými zbraněmi, byla nucena zalehnout před vesnicí a pěchota Rudé armády nevyrazila vůbec. Osamoceným tankistům proto nezbývalo než opustit dosažené pozice a stáhnout se zpět. Postup do Československa se tak zadrhnul hned na první překážce. A přitom k československým hranicím zbývalo už jen dva a půl kilometrů!
Zánik 1. tankového praporu a ústup
Následující den, 4. dubna 1945, obdržel 1. tankový prapor rozkaz útok opakovat. V ranních hodinách se proto znovu rozjely československé tanky vstříc Tvorkovu. Jejich postup byl rychlý a zakrátko se již čtyři poslední tanky praporu nacházely v obci. Čechoslováci však museli překonat výrazně silnější obranu protivníka, která stejně jako předchozího dne i tentokrát donutila samopalníky zalehnout. Jeden tank byl poškozen, když rozrážel barikádu na okraji vesnice, zbývající tři postupovaly dále do středu Tvorkova. Podle rozkazu velitele 11. střeleckého sboru i velitele 1. československé samostatné tankové brigády tankisté třikrát obnovili postup, ale vždy byli zastaveni. Čtvrtý úder, který nařídil sám mjr. Vladimír Janko, byl osudný. K němu se vztahuje popis situace v úvodu, tak, jak jej zanechala Věra Tichá, sestra zástupce velitele 1. praporu npor. Jaromíra Hechta. V plamenech skončily poslední tři tanky praporu a padlo osm československých vojáků; mezi nimi velitel tankové roty ppor. Jaroslav Kohout a velitel čety rtm. Ivan Havrylko.
Zbývající tankisté, nyní již bez tanku, se odplížili zpět k vlastním liniím u tvorkovského nádraží. Již podruhé museli vydat získané pozice, tentokrát s vědomím těžkých ztrát!
Sovětské velení se však odmítalo vzdát se záměru dobýt Tvorkov, koneckonců jejich krev ve vesnici netekla. Z úmyslu zaútočit na obec ještě večer 4. dubna 1945 sešlo, na ráno následujícího dne však byl naplánován další úder. Ten měl zasazovat 2. tankový prapor – který původně u Tvorkova neměl bojovat vůbec a počítalo se s ním až k rozvinutí úspěchu. Kapitán Josef Buršík, velitel praporu, když se dozvěděl o úkolu, uvažoval nad tím, co jej čeká: „Hlavou mi letělo, že snad máme před sebou poslední těžký úkol v této válce. Snad se budeme drápat na poslední kopec před československou hranicí. A pak už budeme definitivně doma. Vše je na dosah ruky. Život i smrt…“
Útok 2. tankového praporu na Tvorkov z rána 5. dubna 1945 dopadl oproti dvěma předchozím pokusům výrazně lépe. Sám Buršík věnoval přípravě celou noc, nadto měl k dispozici třináct tanků a také mohl konečně využít podpory sovětské pěchoty – i nadále však pouze ze sestavy 226. střelecké divize. Během krátké doby proto Čechoslováci společně s Rudou armádou ovládli polovinu obce. Poté se již jeijch postup zastavil. Německé velení – XI. armádní sbor a 371. pěší a 17. tanková divize – totiž přisunulo dostatečné posily, jimiž vyztužilo svou obranu u Tvorkova. Střetnutí v obci získalo proto charakter boje dům od domu a k reálnému postupu v něm nedocházelo. Po celý zbytek 5. dubna 1945 se situace nezměnila a nezměnila se ani následujícího dne. Tehdy tanková brigáda obdržela rozkaz, aby se během noci na 7. dubna 1945 stáhla do týlu fronty. Než však k tomu došlo, zaznamenali tankisté další ztráty; mezi padlými byli Buršíkův zástupce npor. Jiří Lízálek i velitel tankové čety ppor. Stěpan Vajda, pozdější Hrdina Sovětského svazu.
Místo závěru
V době, kdy bylo rozhodnuto, že 1. československá samostatná tanková brigáda má být zasazena do bojů, představoval prostor u Tvorkova jediné předmostí na západním břehu Odry v operačním prostoru 4. ukrajinského frontu. Avšak 3. dubna 1945 – ve stejný den, kdy Čechoslováci poprvé udeřili na Tvorkov – dozvěděl se Andrej Ivanovič Jeremenko, že zanedlouho obdrží 60. armádu i její rozsáhlý úsek fronty na západ od Odry. Tím útok tankové brigády u Tvorkova ztratil z operačního hlediska jakýkoli smysl. Přesto Jeremenko svůj rozkaz neodvolal a Čechoslováci bojovali na nevýhodném úseku fronty – bez dostatečné podpory a proti vzrůstající přesile. Rozkaz splnili. Ale zaplatili za to zničením 1. tankového praporu a dvaceti padlými vojáky.
Více se lze o bitvě u Tvorkova dočíst v publikaci, která právě vychází v nakladatelství Jakab [3].
Výběr použitých zdrojů
[1] Věra Tichá, Balada o českém vojákovi, Praha 1986, s. 189.
[2] Josef Buršík, Nelituj oběti, Praha 1992, s. 79.
[3] Aleš Binar, Tunskirch 1945. Jediná bitva československé tankové brigády na území Německa, Bučovice 2026.
