Článek
O dodnes neobjasněné vraždě japonské studentky Džunko Kobajaši jsem se rozhodl psát ze dvou důvodů. Jednak od ní zanedlouho uplyne rovných třicet let, a navíc kolem místa činu chodím víceméně na denní bázi. Mám to cestou od metra a pěšky to je ke mně domů ani ne deset minut. Nejsnazší asi bude tento článek vnímat jako zhmotnění melancholie, která mě přepadla vždy, když jsem procházel kolem jejího pomníku.
K vraždě, která dodnes vyvolává silné emoce, došlo v tokijské čtvrti Šibamata, spadající pod městskou část Kacušika. Je třeba dodat, že Šibamata leží opravdu na samém okraji Tokia. Nedaleko od ní se nachází řeka Edogawa, tvořící přirozenou hranici mezi prefekturou Tokio a prefekturou Čiba. Stačí přejít přes jeden z nedalekých mostů a jste obklopení poli se zelím, rýží a jarní cibulkou.
Asi by tu byl podobný klid jako ve zbytku poněkud zastrčené Kacušiky, kdyby nebylo rozlehlého buddhistického chrámu Taišakuten, a hlavně také nákupní ulice, která k ní vede. Nejen proto se Šibamata stává o víkendech cílem nenáročných rodinných výletů; jednou jí nejspíš věnuji její vlastní článek.
Nyní už ale k té vraždě. Ta se odehrála stranou od turistických lákadel, v nenápadném domě v tiché, zapadlé uličce. Její obětí se stala svědomitá jednadvacetiletá vysokoškolská studentka Džunko Kobajaši. (Pozor - nezaměňovat s bestiální vraždou středoškolačky jménem Džunko Furuta, k níž došlo v roce 1989. O tomto případu bylo napsáno dle mého názoru až příliš, a já k němu nemám co dodat.) Pachatel si vyčíhal chvíli, kdy matka studentky odjela na kole na večerní směnu do práce, to bylo v 15:50. V 16:39 volala sousedka hasiče s tím, že v domě hoří. K vraždě, a následnému založení požáru (nejspíš za účelem zahlazení stop) tedy došlo v podstatě okamžitě poté, co studentka v domě osaměla.
Asi jedinou pozitivní věcí, kterou lze o tomto smutném případu říci, je fakt, že nebohá dívka zemřela v podstatě bezprostředně po útoku. Vrah jí zasadil šest bodných ran do šíje, každá z nichž způsobila zranění neslučitelné se životem. Následná pitva prokázala, že smrt nastala v důsledku masivního krvácení; v plicích oběti se nenašly saze, takže ve chvíli, kdy vypukl požár (což mohlo být kolem půl páté), už byla po smrti.
Svědků se vyskytlo relativně dost - koneckonců, japonské důchodkyně jsou stejně zvídavé, jako ty české. Však i požáru si všimly velmi záhy. Jedna z nich zahlédla muže ve středním věku s deštníkem v béžovém baloňáku, postávajícího před domem (v září je v japonsku období dešťů, ani tento den nebyl výjimkou). Jeho policejní podobiznu najdete na vybledlém plakátu v záhlaví článku. Na internetu se dají vypátrat i další svědectví, která následovala toto prvotní, ale jejich pravděpodobnost je dost diskutabilní a věrohodné zdroje je nezahrnují. Jeden svědek dokonce tvrdil, že spatřil muže v plášti, zbroceného od krve a s popálenýma rukama, jak spěchá na nedalekou stanici metra. Co na tom, že by podobné individuum ve vlaku nejspíš vzbudilo pozornost desítek dalších cestujících… Nicméně, křivá svědectví se u podobných případů vyskytují takřka vždy, ať už jde o přikrášlenou pravdu, výplody choré mysli nebo bohapusté lži za účelem vlastního zviditelnění či finančního prospěchu.
A nyní k tomu, čím je případ asi nejpodivnější. Policie totiž od počátku měla k dispozici dost informací a důkazů a do pátrání prý zapojila přes sto tisíc příslušníků. V domě se našly stopy krve, patřící muži s krevní skupinou A. V policejní databázi se však tato DNA nenacházela. Vrah se v domě očividně vyznal, šel najisto do pokoje studentky - a u dveří se přezul do pantoflí jejího otce. Což může působit směšně, ale vzhledem k tomu, že ten den pršelo, kdyby to neudělal, nejspíš by policie zjistila velikost a typ jeho obuvi. Studentku před zavražděním spoutal a zacpal jí ústa, aby ho neprozradil její křik, vraždu samotnou provedl rychle a účelně, útokem na velkou tepnu. Oheň pak založil na dvou ložiscích, aby se rychleji šířil a aby policii znesnadnil pátrání. A nejspíš nejvýmluvnější byl fakt, že studentka měla pouhé dva dny poté, co byla zavražděna, odjet studovat do Spojených států. Vrah tedy byl přinejmenším stalker, ale je možné, že se s obětí znal i nějak blíže.
Objasněnost případů vraždy je ve vyspělých zemích velmi vysoká, i v Japonsku dosahuje až 99 %. Tady navíc měla policie k dispozici velké množství stop a dokonce i očité svědectví, a vražda se odehrála nedaleko velké policejní stanice Kameari (je to spíše policejní ústředí, má pět pater, zabírá celý blok a pokud vím, sídlí tam i místní oddělení kriminálky). Pěšky to je slabá čtvrthodina, autem pět minut. Nicméně, pachatele se dodnes vypátrat nepodařilo.
Toliko fakta. Rád bych zdůraznil, že nyní se pouštím na opravdu tenký led spekulací, ač je nemám z vlastní hlavy. Z rozmluv s několika místními obyvateli (obvykle v hospodách po pár pivech) jsem zjistil, že mezi nimi převládá názor, že vrah měl nějaké konexe. Napovídal by tomu fakt, že se očividně vyznal v policejních procedurách, a měl dobré povědomí o rozloze místa činu, denním režimu rodiny a také o plánu na vycestování do zahraničí. Těžko říct. Možná, že vrah doufal, že případ časem zapadne, a rodina Kobajaši bude jen v tichosti truchlit.
Jestli to bylo jeho cílem, pak se přepočítal. Otec studentky Kendži Kobajaši si odhalení vraha své dcery vytyčil za životní poslání. V rozhovoru pro média se nechal slyšet, že odmítá žít ve světě, kde je jeho dcera po smrti a její vrah si běhá na svobodě. Za informace vedoucí k dopadení vraha vypsal odměnu; postupem času se navyšovala, na plakátu v záhlaví článku je vidět, že nyní dosáhla 8 milionů japonských jenů (tj. něco přes milion korun; Japonci počítají na desetitisíce, takže napíšou spíš 800 × 10 000 než 8 000 000). Parcelu po domu, který zcela lehl popelem, daroval místnímu hasičskému sboru, stejně byla neprodejná a on sám věděl, že na ní jeho rodina už nikdy žít nebude. Hasiči zde zřídili malé skladiště, Kendži Kobajaši tu také nechal vybudovat pomníček s božstvem Džizó, které ochraňuje zesnulé a chrání děti. Jeho sochy se často budují na hřbitovech, zvláště na dětských hrobech.
Nejen to, také se mu podařilo prosadit zákon, který zvrátil promlčecí lhůtu u závažných zločinů, jako je vražda. Přestože trpí rakovinou a letos mu bylo osmdesát let (nemluvě o tom, že vrahovi jeho dcery bude nejspíš víceméně stejně, ne-li více), dál se angažuje a pořádá každoroční tiskové konference a smuteční obřady na místě činu.
Kdo ví, třeba se tam letos zastavím. Nezbývá, než doufat, že se dopadení vraha své dcery přece jen dočká.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Murder_of_Junko_Kobayashi
https://japannews.yomiuri.co.jp/society/crime-courts/20250910-280096/
https://www.japantimes.co.jp/news/2025/09/09/japan/crime-legal/sophia-university-murder/
https://mainichi.jp/english/articles/20210909/p2a/00m/0na/021000c
https://www.youtube.com/watch?v=fqHFt6EEIUQ&t=1138s
