Článek
Nový rok jsem oslavil poklidně. Šel jsem se odpoledne projít podél řeky, k večeři jsem si dal velrybí slaninu v malé suši restauraci, pak jsem sedl na vlak, jel domů a koupil si cestou pivo a buráky. Chroupám tak ty buráky, koukám na nějakou blbost na Youtube, a najednou mi něco v puse zakřupalo. Prve jsem tomu nevěnoval pozornost, pak jsem si ale řekl, že to křupe nějak jinak než buráky.
Rychlá inspekce mi prozradila, že jsem si uštípl kousek zubu. No, mám jich ještě spoustu a vidět to nebylo, tak jsem se uklidnil pomyšlením, že to třeba časem doroste. Když mi o týden později v ústech křuplo podruhé, uznal jsem, že nebude zbytí a budu muset k zubaři.
Poměrně správně jsem předpokládal, že bez oblbováků se to neobejde, tak jsem vybral ordinaci, kterou mám hned za rohem. Přeci jen, kdybych dostal něco fajnovějšího, je lepší se nepotácet přes půlku Tokia. Rychlý průzkum recenzí na internetu a krátká obhlídka na místě mi prozradila, že nejspíš nepůjde o nějakého šíleného řezníka, tak jsem se to rozhodl risknout. Mimochodem, Japonci jsou dost náchylní na problémy se zuby (ne, že by za to úplně mohli - hodně tomu napomáhá genetika), takže zubaře najdete v každé druhé ulici. Jen v okruhu kilometru od mého bydliště jich strejda Google napočítal šestnáct, s tím, že v řadě ordinací je lékařů a zubních laborantek víc.
Sestřička působila vcelku akčním dojmem. Když jsem se zeptal, jestli berou nové pacienty a jestli by měli čas třeba příští týden, řekla mi, že mají volno za hodinu - a že si mezitím můžu vyplnit formulář, ať mi založí kartu. Nebyl jsem tak docela mentálně připravený na to, že se na mě dostane, tak jsem si ještě skočil domů přeleštit zuby.
Ordinace vypadala jako každá jiná, klidně mohla být i v Čechách. Doktor, asi šedesátiletý, přísně vyhlížející, šlachovitý chlap, se mi podíval do pusy, smutně pokýval a řekl mi, že kdybych přišel před rokem, byla by to práce tak na čtvrt hodiny, kdyby před půl rokem, možná se ještě dalo něco dělat, ale teď že to je na kořenový kanálek, což zabere tak pět seancí.
No, co vám mám povídat. Příjemné to nebylo, to asi ani nejde. Nicméně, zase to nebolelo. Každý týden jedno dostaveníčko po půl hodině, chodím tam teď přesně měsíc a zdá se, že doktor dodrží slovo. Dneska objednal korunku a za čtrnáct dní mi ji do zubu vsadí. Obecně vzato lze asi říci, že byl šetrnější než zubaři, s nimiž jsem se setkal u nás, a utrpení naschvál dávkoval po menších dávkách, rozložených na delším časovém úseku. Po každé návštěvě mi zub provizorně zaplomboval, plomba občas vydržela, a občas ne.
A teď k tomu, co Čechy asi zajímá nejvíc. Co to stálo?
Předesílám, že mám normální japonské zdravotní pojištění. Děti tu mají pojištění a lékařskou péči zdarma. Dospělí platí pojištění každý měsíc (u mě to je nějakých 27 000 jenů, čili dle dnešního kurzu asi tři a půl tisíce korun) a hradí si 30 % z ceny zákroku. Důchodci hradí jen 10 %, což vede k tomu, že se často pravidelně scházejí v čekárnách na pokec. Vyjde to levněji než kavárna. Dokonce tu koluje vtip, že jednou jeden děda týden nepřijde, a když dorazí o týden později, ostatní důchodci ho srdečně vítají. A jeden poznamená: „Když jsme vás tady u doktora před týdnem neviděli, měli jsme strach, jestli nejste nemocný…“
Za první návštěvu jsem zaplatil dva a půl tisíce jenů (asi 330 Kč), což zahrnovalo odvrtání kazu, provizorní plombu a něco jako registrační poplatek. Za každou další kolem patnácti set jenů (necelé dvě stovky). Plomba, stříbrná nebo bílá, by mě vyšla na pět tisíc jenů (660 Kč), ale vzhledem k tomu, že mám reálně půl zubu pryč a navíc v něm nejsou nervy, zvolil jsem keramickou korunku za pětatřicet tisíc jenů (4 500 Kč). Ta by měla podle doktora vydržet tak deset let.
Přeberte si to, jak chcete. Asi tedy stojí za zmínku, že za poslední tři roky šel japonský jen dost dolů, takže pro lidi, co berou plat ve valutách, tu je levněji, než tu bylo.
Příště se vrátím k modelářství a podíváme se na věci, co sice ke stavbě modýlků potřeba nejsou, ale usnadní vám život.
