Článek
Na úvod okruhu článků o Japonsku bych chtěl říci, že se budu snažit držet české transkripce japonštiny. Budu tedy psát „Tokio“ a „Šikoku“, místo abych psal „Tokyo“ a „Shikoku“. Kdybych psal o Francii, také budu psát o Paříži, a ne o Parisi. Výjimku představují jen slova, kde je cizí transkripce tak zakořeněná, že by český přepis působil jako pěst na oko (kupříkladu „cunami“ je sice správně, ale přes pysky mi prostě nejde).
Nejprve se asi sluší říci, že Japonsko je taková Asie pro začátečníky. Zatímco třeba na Filipínách nebo v Thajsku jsou místa, kam vlezete a jde vám reálně o kejhák, Japonsko je v konečném důsledku bezpečnější než třeba i Čechy. A to i ve velkých městech, jako je Tokio. Bydlím v nejlevnější tokijské čtvrti, mám ve zvyku se poté, co praštím s prací (tj. v jedenáct, dvanáct večer) procházet po okolí s plechovkou piva v ruce, a za tři roky se mi tu nestalo nic. Naopak jsem tu spíš za bubáka já. Asi se sluší poznamenat, že měřím metr devadesát, vážím hodně přes metrák, mám vousy (no… bradku, s knírem vypadám jako německý instalatér z filmů pro dospělé), půl roku chodím kvůli tokijskému vedru víceméně s vyholenou hlavou a také mám zálibu v tričkách s kostlivci. Pokud večer potkám nějakou slečnu či paní, automaticky přecházím na protější stranu ulice dřív, než ji stihne přejít ona. Jinými slovy, těžko říct, zda by mé zkušenosti byly stejné, kdybych byl subtilní padesátikilová dívka, ale obecně se tu cítím bezpečněji než doma na Praze 4.
Samozřejmě tu jsou i čtvrti, co mají trochu horší pověst, v Tokiu to je hlavně Kabuki-čó nedaleko stanice Šindžuku (v Tokiu je nejsnazší se orientovat podle stanic metra) nebo Roppongi, v Ósace, která je obecně malinko drsnější než Tokio, čtvrť Airin. Nicméně, je to tak úroveň Žižkov; žádnou válečnou zónu, jako je třeba pařížské Gar du Nord, tu nenajdete. Pravdou ovšem je, že v pátek se tu chlastá, a to tak, že dost. Není nic zvláštního, když uvidíte na ulici polehávat a pospávat vcelku normální lidi, nejen bezdomovce jako u nás. V podstatě se tu nekrade a po většinu roku jsou noci v Tokiu vlahé až horké, takže největším nebezpečím je nejspíš otrava alkoholem. Proti jakémukoli velkoměstu v Evropě, včetně Prahy, je to ale fakt brnkačka.
Když ovšem budete poslouchat naháněče na ulici a vlezete v Kabuki-čó do baru, který očividně funguje jako past na cizince, počítejte s tím, že vás natáhnou. To zase jo.
O nočním životě a alkoholu se rozepíšu v dalších dílech cyklu, ty si bezpochyby zaslouží několik samostatných epizod. Pro tuto chvíli něco víc o bezpečnosti v Japonsku.
Nejsou tu žebráci. Ani bezdomovci. A feťáci už vůbec ne. Dobře, pár buskerů a bezdomovců možná potkáte u velkých dopravních uzlů, jako jsou stanice Šindžuku nebo Ueno, ale jsou to jednotky kusů. Nic, jako je pražský Sherwood nebo brněnská Myší díra, tu neexistuje. Několik bezdomovců občas potkáte v okrajových čtvrtích Tokia, většinou někde v průmyslových zónách, kde na ně nikdo nezavolá policajty. Obvykle kempují ve stanech, jejich přítomnost poznáte podle hromad prázdných čtyřlitrových petek od japonské kořalky šóču (má zhruba stejnou voltáž jako zelená a chutná odporně, ale o tom později). Žebrat ovšem žádný z nich nebude, často si přivydělávají loupením prázdných plechovek z košů a jejich přeprodejem do sběrných surovin. Jeden takový nám chodí s železnou pravidelností vždy ve tři ráno v noci z pátka na sobotu vybírat popelnice (mám je přímo pod oknem, svoz plechovek je v sobotu dopoledne, tak jich je vždycky nejvíc). To jeho štrachání mě vždycky probere.
Je tu levně. Jídlo v restauraci bude levnější, kvalitnější a dostanete ho rychleji než v Čechách. A bez keců, bez kyselých ksichtů, a bez pasivně agresivního vymáhání dýška. Obecně se dá říct, že ve východní a jihovýchodní Asii se na dýška moc nehraje, i když je v Japonsku v hospodách zvykem vám naúčtovat povinný předkrm (obvykle stojí tak do padesáti korun). O tom budu určitě také ještě psát.
Je tu čisto. Ulice jsou zametané každý den. V každém parku (park se tu víceméně rovná dětskému hřišti), a v Tokiu jich jsou tisíce, jsou veřejné záchodky. Pravda, občas jde jen o hodně sešlou budku s tureckým záchodem, ale většinou jsou v ucházejícím stavu a obvykle v nich najdete papír i tekoucí vodu. Mnohokrát mi zachránily život. No… pokud už ne život, tak kalhoty rozhodně.
A taky jsou tu na sebe lidé hodní. A o tom budu, drazí přátelé, mluvit asi pořád. Co se dá dělat, kdyby se mi tu nelíbilo, tak tu nejsem.
Příště si řekneme něco o hře jménem Warhammer, která je jedním z mých největších koníčků.
