Článek
Po studentech se stále chce, aby něco věděli. Jsou vedeni k tomu, aby získali, osvojili si, rozšířili své znalosti, aby upevnili, obohatili a rozvinuly své kompetence, aby prohloubili, posílili a zdokonalili své dovednosti. Cílem vzdělání, jak o něm hovoří všechny školní dokumenty, je tak nějak studenta naboostovat, vyslat ho na cestu vzhůru k jeho dokonalejším, bohatším a lepším zítřkům. Je ale podobou této cesty vždy jen získávání dalších a dalších obsahů zdokonalované mysli? A co dělat se studenty, kteří se na konci své studijní cesty necítí osobně rozvinuti, upevněni a posíleni? Je něco špatného na tom, že jsou i tací, kteří jsou znejistěni, zvikláni a znepokojeni? Pravda, ve studijních plánech se mluví o upevnění a nikoli o rozkolísání, ale nepatří i nevědění ke vzdělání?
Žijeme v době, kde se na nás valí vědomosti na všech platformách a ze všech aplikací. Data, fakta, objevy a poznatky. Lze se jim nějak vyhnout? Každý umí poradit, všichni o něčem přesvědčují, i Jirka vysvětluje věci. Jsme součástí společnosti, kde má každý názor, každý hned dokáže obratem zaujmout postoj a ví, jaké hodnoty je třeba hájit. Ví, na kterou barikádu se postavit a ví to proto, že je informován, že se dokáže zorientovat v záplavě a dokáže zasazovat do širšího kontextu. Zejména ti vzdělanější umí v mžiku rozpoznat a odsoudit špatný názor, protože díky školám mají své kompetence, dovednosti a schopnosti. Nelze zaváhat, diskusní vlákno nepočká. Je potřeba se postavit na něčí stranu. Ve sporu o televizní poplatky, v názoru na válku na Ukrajině, v otázce manželství pro všechny. Běda tomu, kdo zaváhá, kdo neví, kdo neumí. Je to tisíckrát horší než neznat odpovědět před tabulí nebo si neumět poradit při testu. Škola je jen hrou, kdežto tady už o něco jde.
Veřejný prostor mezilidské diskuse, o který se dnes nejen u nás vede boj, ale nemůže být místem souboje přesvědčených, naučených, znalých a vědoucích. V politických a snad ani obecně lidských otázkách přece není žádný odborník, který by věděl. Na soužití s druhými jsme však na druhé straně „experty“ my všichni, protože žijeme a máme se životem nějakou zkušenost. Ve veřejné diskusi záleží na tom, kdo přijde s lepšími argumenty a dokáže druhého přesvědčit. Jenže takový dialog nemůže začínat tím, že vím, co a jak, že mám expertizu, že to umím. Daleko spíše bych se měl k druhému vztahovat s tím, že mě zajímá, v čem se mnou ten druhý nesouhlasí, protože vlastně ani já sám moc nevím. Jedině tímto skromným ustupujícím postojem lze smysluplně otevřít pole pro veřejnou debatu. Vede nás ale k tomu škola?
Mám sen o škole, kde by učitelé dávali jedničku zato, když student nebude umět, kde pedagogové hodní toho jména ocení neznalost. Ale nemyslím, nějaké okecávání, ale opravdovou neznalost, opravdové odůvodněné nevědění. Představuji si, jak učitel u studenta ověřuje, zda opravdu neví, zda to jen nepředstírá a neskrývá účelně své znalosti. A kdyby trochu věděl, ne že ho hned ho posadí s pětkou, ale bude se ptát. Můžeš nějak dokázat, že nevíš, že jsi to neřekl jen tak náhodou? Jak své nevědění objasníš? Dokážeš se ve svém nevědění obhájit?
Ale vážně. Uvědomme si, jak příliš často při ověřování školních znalostí, vlastně známe správnou odpověď. Co je na tom tvůrčího? Jak nás to připravuje na diskusi s druhými? Děláme ze sebe umělou inteligenci, která má na všechno odpověď. Jenže kdo bude vymýšlet otázku? Otázka je v jistém smyslu důležitější než odpověď, znalost, či poznatek. Odpověď dost často zajímavou otázku pokazí. It's the question, stupid! Studenti by měli být vedeni k tomu, aby odolali těm, co je chtějí něco naučit, aby vydrželi nevědět a dokázali zůstat u otázky.
Velkým vzorem této metody vzdělávání, je postava, která stojí v základu celé Evropské vzdělanosti. Mám samozřejmě na mysli Sókrata. Sókratés kombinoval svou maieutickou (porodnickou) metodu s metodou elenktickou (vyvracející). Upozorňoval na rozpory mezi tím, co člověk říkal, a tím, co z jeho slov vyplývalo. Šlo mu o to očišťovat své přátelé a partnery v diskusích od chybných míněné, stereotypních předsudků a zdánlivě jasných a samozřejmých závěrů. Nebyla to práce snadná a také za to osudově zaplatil svým životem, ale byla to činnost osvobozující a uzdravující. Skutečnost, že Platónův učitel často nedospěl k žádnému poznatku, ale zasekl se u pouhého znejistění partnera, bývá někdy považována za pouhou motivaci k následovnému získávání poznatků. Mně se nicméně zdá, že v dnešní době, která poznatky překypuje, je to pravý smysl vzdělávání. Kromě jiného se totiž lidé, kterým Sókratés odhalil jejich neznalost, stali méně tvrdohlavými a více otevřenými pro myšlenky druhých.
Je pravda, že sókratovskou dovednost lze jen těžko poměřovat školními testy. O to víc je ale toto slavné vědění nevědění potřebné v demokratické společnosti, která chce odolat tváří v tvář pokusům o její zničení. K čemu bude vzdělání sloužící k lepšímu uplatnění absolventů na trhu práce, až bude práce ovládnuta umělou inteligencí? Proč stále myslitele jako Jean-Jacques Rousseau, John Dewey či Matthew Lipman bereme s rezervou? Škola by měla začít pěstovat něco, co se do školních vzdělávacích programů zatím příliš nevešlo: schopnost nevědět. A kdyby se mě někdo ptal, odkud to vím a zda jsem si tím opravdu jist, odpověď je nasnadě: jsem vzdělanec, nevím!
