Článek
Mongolské milostné písně prý nelze plně pochopit bez zkušenosti s nomádským stylem života. S ohledem na obrovské vzdálenosti, které bylo potřeba urazit za milovaným člověkem, se milostná vyznání těchto národů odehrávala po cestě. Pastevecké ale i milostné písně se často zpívali v koňském sedle při jízdě středoasijskou stepí a po staletí tak byl jedním z obvyklých inspiračních zdrojů tradiční mongolské hudby pulzující rytmus klusajícího koně. Všechna poezie se odehrála na koňském hřbetě.
Připomíná mi to širou step současných mezilidských vztahů. Jako by se naše setkávání často odehrávala po cestě prostřednictvím textových zpráv a mobilní komunikace. A když se konečně vidíme s druhým tváří v tvář rozhostí se nudné prázdno, jelikož jsme si už všechno řekli skrze chytrý telefon. Sedíme vedle člověka, s nímž jsme se chtěli setkat, ale kvůli tíživé prázdnotě píšeme opět jinému, k němuž teprve míříme. Tato svého druhu nevěra je spojena s tím, že nikdy nejsme opravdu tam, kde jsme, a nikde nejsme úplně s tím, se kterým jsme. Jsme připraveni každou chvíli říci: Promiň, přišla mi zpráva. Máme dojem, jak bohaté sítě kontaktů jsme součástí, ale otázka je, zdali tato mnohost známostí nevede spíše k samotě?
Přestože se zápas s technologiemi týká nás všech, velkým tématem se to dnes stalo zejména na školách. Jak palčivý je to problém se hezky ukazuje na jejich chodbách, pokud ještě mobil o přestávkách ředitelé nezakázali. Pro učitele zdánlivě ideální stav. Studenti jsou potichu, nehoní se, nezlobí, neperou se. Ve tváři úsměv, hlavu mají položenou na rameni souseda, ale nebaví se s ním. Laskají svou chladnou skleněnou destičku. Jsou v myšlenkách u někoho jiného a jinde. Před skutečností dávají přednost nereálným iluzím předstíraného úspěchu, krásy a dokonalosti. Fádní současnost je pro ně čekárnou na to skvělé budoucí. A v čekárně, jak známo není moc co dělat. Školu a s ní možná celý trapný školní věk je třeba nějak přetrpět. Je pro ně zdánlivě vlastně velké štěstí, že mají k dispozici mobil.
Je příčinou této skutečnosti smartphone a sociální sítě? Je potřeba je odvrhnout, zakázat či omezit? Prostě použít tlačítko OFF? Jestliže tě svádí tvé pravé oko, jestliže tě svádí tvá pravá ruka, zahoď mobil, neboť je pro tebe lépe, abys celý nebyl uvrženo do pekla. Namlouváme si, že tyto obtíže patří jen k mládí nebo k povaze doby. Mobil však funguje jako zrcadlo. Ukázal nám naši vlastní nesoustředěnost, roztěkanost, neschopnost se pro něco rozhodnout a zůstat u toho. To, co bylo dříve skryté, dnes díky technice vidíme na každém kroku. Zákaz mobilu je dnes nástrojem výchovy jako kdysi rákoska anebo vůbec i všechny ostatní prostředky, které nás měli vést k soustředěnosti – půst, odříkání, rituál, otužování, ticho, samota apod.
Cílem je přiblížit se skutečnosti, k opravdovému setkání s druhým člověkem a je jedno, zdali to bude bez mobilu nebo s mobilem. Zakladatel jedné z nejrozšířenějších sociálních sítí Mark Zuckerberg pro CNBC v roce 2018 řekl: „Mým cílem nikdy nebylo vybudovat firmu … Jen jsem se snažil propojit lidi …“ Umožňují nám ale dnes sítě přiblížit se druhým, anebo nás spíše od nich vzdalují? Není to tak jednoznačné.
Mongolské jezdce vzdálenost nutila napnout hlas, aby překlenuli prostor mezi sebou a druhým. Možná i my potřebujeme znovu objevit rytmus cesty, který není jen pulzováním notifikací, ale něčím, co nás vede k druhému. Tak jako se ten, kdo vstupuje do světa literárního díla vzdaluje každodennosti, aby se do ní posilněn vrátil, musíme dosáhnout toho, aby nás mobil od světa neodváděl. Měli bychom usilovat o to, aby zpráva byla zprávou o druhých a média opět prostředníkem mezi lidmi. Technika nám zkrátila vzdálenost, a tak nám chybí cesta a její milostná píseň. Přiblížit se druhému člověku někdy není vůbec snadné, ale vstoupit do světa obrazů je díky mobilu hračka. Mobil za koně!
