Článek
Zajímavým postřehem knihy Konrada Liessmanna Vzdělání jako provokace (Praha: Academia, 2018) je myšlenka, že vzdělání dnes hraje roli jistého „sekulárního náboženství“. Naše společnost podle tohoto současného rakouského myslitele vkládá své veškeré naděje do vzdělání. To se má stát lékem na sociální, politické a ekologické problémy naší doby, má být nástrojem na odstranění chudoby, nerovnosti, diskriminace, společenských předsudků atd. Stručně řečeno štěstí a spása dnešního člověka spočívají ve vzdělání.
Vidět souvislost mezi náboženstvím a vzděláním není ničím překvapivě novým. V antice, kde se rodí evropská civilizace, se považovalo vzdělání za cestu k božskému. Díky vzdělání jako péči o sebe se člověk mohl blížit božskému řádu, mohl odhalovat nadpozemský původ své duše a svůj božský úděl. Samo poznání, které Platón metaforicky popisuje jako cestu z temnot jeskyně, mělo náboženskou podobu. Duše se na této osvobozující cestě zbavuje své tělesnosti a vrací se do světa idejí, kde je její pravý domov. Mluví-li ovšem Liessmann o vzdělávání jako o novém náboženství, mluví tak s jistou dávkou ironie. Říká, že „vzdělanostní společnost“, o níž lze skutečně často slýchat, je „nové opium lidu“. Co tím má na mysli?
Jeho kniha upozorňuje na úskalí, jak současná společnost s termínem vzdělání zachází. To, co evropské školské instituce považují za vzdělání, nevede podle Liessmanna k rozšiřování řad vzdělanců. Vzdělání je jimi totiž redukováno na „získávání kompetencí“. Díky nim může člověk lépe uspět na pracovním trhu a vyhnout se nebezpečí nezaměstnanosti, chudoby atd. Samo vzdělání se tak ale značně vzdaluje svému původnímu náboženskému charakteru. Jeho smyslem už není proměna člověka, ona (např. křesťanská) „metanoia“, kdy člověk ztrácí a poté nově získává sebe sama, kdy objevuje cíl svého života a tím také své místo ve společnosti. Úkolem vzdělání je dnes pouze rozvinout vrozené dispozice a předat informace, které budou jednou využitelné pro praxi. Pouhý rozvoj ovšem není proměna.
Chceme-li vzdělání přisuzovat náboženskou osvobozující sílu, nemůžeme si myslet, že proměna člověka je nějakým „outputem“ vzdělávacího procesu, říká Liessmann. Rozhodně v tom nepomohou žádné inovace či technologické výdobytky. Po obdobích „technofilní euforie“ následuje kocovina, kdy odborníci na pedagogiku docházejí k závěru, že pro vzdělání je rozhodující osobní vztah učitele a žáka, tedy to, co platilo už v době Sókratově. Důležité ale je, že právě Sókratés nebyl tím, kdo by mohl předávat nějaké informace a koho by žák mohl a měl následovat. Sókratés ve své podstatě neměl, co by učil (a zač by od svých žáků vybíral peníze). Jeho moudrost byla veskrze negativní a proměna člověka nebyla v jeho moci. Vzdělání bylo spíše věcí božského Eróta, tedy oné síly, která působí na člověka a dokáže pohnout lidskou duší. Takovou erotickou sílu ovšem nelze spoutat žádnými vzdělávacími programy. Pokud se o to někdo pokouší, užívá vzdělání jako „opium“, které „léčí“ pouze symptomy, tedy zaměstnanost, ale nikoli lidskou duši.
V čem potom spočívá ona „provokace“ z názvu knihy? Současné pojetí vzdělanosti vede jedině k nevzdělanosti, která je „nutnou konsekvencí kapitalizace ducha“, jak píše Liessmann jinde (Teorie nevzdělanosti, Praha: Academia 2009). Skutečné vzdělání se vyznačuje spíše „nekompetentností“ sdílet ducha doby. Je věcí nevypočitatelného setkání s poselstvím nějaké literární památky, s textem či knihou, která je s to nám zprostředkovat zkušenost s tím, že svět může být i jinak a že já sám mohu být někým jiným. Skutečné vzdělání rozbíjí každou strategii vzdělávací politiky. Je provokací.
