Článek
„Kolegové, nechci dělat předčasné uzávěry, ale tak slabou reakci na tak silné výchovné působení jsem nečekal,“ říkají si gymnaziální učitelé po hodinách, v nichž jejich cimrmanovské citace opět zapadly bez odezvy. Přitom, jak při příležitosti svých devadesátých narozenin připomněl nedávno Zdeněk Svěrák, Cimrman není generační záležitost. Jeho publikum nestárne. Tak v čem je problém?
Je možné, že studenti se smějí více memům než vyprávěným anekdotám a sledují, čtou a sdílejí něco úplně jiného než jejich učitelé. To by samozřejmě nemuselo být na škodu, kdyby se v tom ovšem neskrýval ještě jeden problém. A tím je otázka, zda vůbec ještě existuje něco, co by mladí lidé sdíleli nejen se svými učiteli, ale také mezi sebou, třeba napříč celou třídou. Nějaký text, divadelní hra, film, k němuž by se dalo sáhnout s jistotou společné zkušenosti – jako kdysi k Bibli, antickým bájím, legendám svatých nebo ještě nedávno právě k Cimrmanovi.
Zdá se, že najít text, který by byl všem dobře známý, je čím dál těžší. Internet definitivně rozložil kdysi relativně pevný kánon na tisíce drobných světů. Velký počet mediálních kanálů umožněných internetovým prostředím se odráží ve větší fragmentaci publika. Máme čím dál tím méně společných témat. Každý si skládáme své vlastní kulturní menu – a uzavíráme se ve své bublině. Jednou z nich je možná také nestárnoucí bublina příznivců Cimrmana. Dřívější generace měly víc společně sdílených obsahů než generace stávající a někteří sociologové v tom vidí jedno z největších rizik současnosti: ztrátu společného prostoru pro porozumění.
Kromě toho, že se učitel nemá k čemu odvolat při výkladu, tato skutečnost dopadá totiž také na náš jazyk. Nejde jen o anglicismy nebo jazykovou nejistotu, kterou trpí nejen ti, kdo mají „chtíč na pivo“. Absence společného textu, jímž stojí za to se zabývat a který by se mohl stát zdrojem konfliktu interpretací a jeho případného překonávání, v sobě skrývá ještě jiný jazykově komunikační problém. Studenti ztrácí ochotu trénovat porozumění jako takové – ochotu setrvat nějakou dobu u textu, který není hned bez námahy srozumitelný. Je-li každé dílo „malé“, vytrácí se motivace prát se s dílem, které je nám vzdálené, kterému nerozumíme a které nás vlastně nudí. Komunikace se potom redukuje na rychlou výměnu informací: pobral jsem – nepobral – jdu dál.
Komunikace je ale původně čímsi jiným než výměnou informací. Je rysem lidské existence a významy, představy, hodnoty a přesvědčení, které by mohly být případně přenášeny od jednoho člověka ke druhému, musí být teprve v rámci komunikace nějak ustavovány, uchopeny a v rámci společnosti sdíleny. Prvním výsledkem komunikace je tedy jakýsi kulturní rámec, sdílený prostor významů, který lidé společně utvářejí a v němž se obsahy teprve stávají srozumitelnými. Není ztráta společných příběhů zároveň ztrátou tohoto společného srozumitelného jazykového rámce, který je podmínkou komunikace? Můžeme si ještě rozumět, když mluvíme každý jazykem jiného příběhu?
Cimrmanovský vtip funguje jen tehdy, když sdílíme určitý způsob myšlení, určitou logiku nadsázky, určitou kulturní paměť. Společnou paměť nelze nahradit „povinnou četbou“, nějakým seznam toho, co je potřeba se naučit. Zdá se mi, že je spíše potřeba vrátit se ke společné četbě ve škole, soustředit se na „hluboké čtení“ jednoho díla, které umožní společnou zkušenost alespoň jedné třídy. Jde o to, aby učitel přivedl studenty ke společnému zážitku četby. Pokud bychom se o to nepokusili, silné výchovné působení učitelů by se i nadále nutně setkávalo jen se slabou reakcí. Nikdo by se nesmál.
