Článek
Signály přicházejí už dlouho. V roce 1997 porazil počítač Deep Blue šachového mistra světa Garriho Kasparova, o necelých dvacet let později podlehl korejský velmistr I Se-dol programu AlphaGo ve hře go. S nástupem velkých jazykových modelů kolem roku 2020 se navíc naplnila představa Turingova testu: člověk už nedokáže rozeznat, zda komunikuje se strojem, nebo s jiným člověkem. Bytost, která sama sebe definovala jako animal rationale, tak musí znovu promýšlet, zda je taková definice výstižná. Je opravdu rozum tím, co nás odlišuje od ostatních bytostí. Jisté je, že v mnoha jazykových a myšlenkových operacích dnes umělá inteligence člověka nejen dohání, ale i překonává.
Otázka, v čem se člověk liší od svých vlastních výtvorů, přitom není nová. Vyprávějí o ní příběhy o Golemovi, Pygmalionovi nebo Frankensteinovi. Vždy v nich jde o vztah k lidskému životu. Dlouho jsme si proto mysleli, že pokud ne rozum, to, co nás odlišuje, je schopnost citu, vcítění, solidarity s druhými. Jenže i tady se hranice posouvá. Studie ukazují, že umělá inteligence dokáže v některých ohledech nahradit terapeuty – její odpovědi jsou často empatičtější, pozornější k detailům a opřené o nesrovnatelně širší „zkušenost“. Co tedy zbývá?
Tuto otázku si musí klást i škola. Co vlastně dnes při výuce rozvíjet? Má smysl klást důraz na znalosti, když jsou všechny informace na dosah? Jak pěstovat myšlení a sociální inteligenci ve světě, kde studenti běžně využívají AI a kde i vysoké školy zvažují ústup od tradičních písemných prací? Upouští se od psaní diplomových prací, jelikož je studentům generuje AI, tak jako jejich školitelům AI generuje posudky. Nezastoupí jednou učitele – v oblasti racionality i emocionality – efektivnější stroje?
Lingvista Noam Chomsky připomíná důležitý rozdíl: stroj může generovat dokonale správné věty, aniž by jim skutečně rozuměl. Jazyk má svá formální pravidla, která lze modelovat bez ohledu na význam. Umělá inteligence tak může excelovat v syntaxi, ale postrádá vztah ke skutečnosti – rovinu sémantickou. Jednoduše řečeno: mluví moc hezky, ale neví o čem. Právě odsud pramení i známé „halucinace“, které uživatele AI tolik dráždí.
Nechme stranou složité filozofické otázky, co je vlastně skutečnost a nakolik jí rozumí člověk sám. Zaměřme se na praktičtější závěr: co nám tedy zbývá? Má škola rozvíjet především myšlení, emoce – nebo něco třetího?
Možná právě to třetí: vůli a čin. Člověk totiž není jen bytost, která myslí a cítí, ale především jedná. Touží přiložit ruku k dílu, něco vytvářet, skládat, kutit, montovat, pěstovat, šroubovat, natírat. Dotýkat se hmoty, špinit se a možná se i zraňovat. Má vztah ke skutečnosti, vztah k druhým lidem, který algoritmům z nějakého důvodu uniká. Člověk je přirozeně činorodý, má vrozenou touhu do něčeho se pustit, něco podnikat.
A právě tato činorodost zůstává ve škole často stranou. Vyučování se často soustředí na dovednosti, v nichž už dnes stroje člověk dávno předčily: vyhledávání informací, jejich zpracování, reprodukce, memorování. Méně prostoru dostává odvaha vstoupit do reality, něco v ní měnit, budovat, nést odpovědnost. Algoritmus možná dokáže navrhnout řešení. Chybí mu ale cílevědomost, odvaha, vytrvalost, obětavost, morální integrita, tedy nějaký hluboký důvod, proč se vůbec do něčeho pouštět.
Možná právě tady leží odpověď. Vztah ke skutečnosti, který se projevuje činem, je zatím to, co zůstává lidské. A právě tuto schopnost činorodosti by měla škola vědomě rozvíjet – ne jako doplněk, ale jako jednu ze svých hlavních úloh.
