Článek
Německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel přišel s myšlenkou, že dějiny se vyvíjejí po spirále. Člověk se tedy vrací ke starým věcem, ale pokaždé na trochu vyšší úrovni.
Stačí se podívat kolem sebe. V době kamenné se lidé tetovali, propichovali si různé části těla a zdobili se kostmi, kameny a zuby zvířat. Dnes děláme totéž. Jen místo ostrého pazourku máme tetovací strojek, sterilní jehly a ceník. A místo kosti v nose si můžeme nechat udělat piercing z titanu.
Je to vlastně krásný důkaz pokroku: obsah zůstal, technologie se zlepšila. A s hudbou je to úplně stejné.
V pravěku člověk zjistil, že když udeří do kmene, vznikne zvuk. Když do něj udeří opakovaně, vznikne rytmus. A když udeří do souseda, vznikne pravděpodobně první hudební konflikt.
Hudba byla přirozená, společná a bez pravidel. Hlavním nástrojem byl člověk sám: hlas, ruce, nohy a případně nějaká ta kost. Nikdo neřešil tóninu, harmonii ani autorská práva.
Pak přišla civilizace a lidstvo si řeklo: „Tohle musíme trochu zkomplikovat.“
Vznikla hudební teorie a později notový zápis. Ve středověku se hudba dostala pod dohled a zpívat se začalo podle přesných pravidel. Zatímco pravěkému člověku stačilo „bum bum“, středověký hudebník už potřeboval vědět, co přesně má dělat, kdy to má dělat a pokud možno proč.
V renesanci a baroku se lidstvo pokusilo spojit řád a krásu. Hudba se stala složitou, propracovanou a nádhernou. Bach dokázal z několika tónů postavit konstrukci, nad kterou by se pravěkému bubeníkovi zatočila hlava.
Jenže člověku samozřejmě dlouho nevydrží, když mu někdo říká, co má zpívat.
Přišel romantismus, modernismus. Hudební pravidla začala praskat. Tóny se přestaly chovat slušně, harmonie se rozutekla a posluchač si občas nebyl jistý, jestli právě poslouchá geniální skladbu, nebo jestli někomu spadla skříň.
A potom přišel dnešek. Máme počítače, syntezátory, miliony zvuků, digitální produkci a umělou inteligenci. Technologie dokáže vytvořit téměř cokoli.
A co s nimi děláme? Vyrábíme bum bum.
Techno, hip-hop a další elektronická hudba používají repetitivní rytmy, hluboké basy a hypnotické zvuky. Tisíce lidí pak stojí pohromadě pod širým nebem, pohupují se do rytmu a společně upadají do lehkého transu.
Jinými slovy: po několika tisících letech hudebního vývoje jsme se elegantním obloukem vrátili k pravěkému ohni.
Jen jsme místo bubnu dostali DJ pult, místo rituálního tance vstupenku za několik tisíc korun.
A nejen hudba. Stejně se nám po spirále vrací i zdobení těla. Pravěký člověk si udělal díru do ucha kostěným nástrojem. Moderní člověk si nechá udělat piercing sterilní jehlou. Pravěkému lovci stačil symbol vyrytý do kůže. Dnešní člověk si nechá na záda vytetovat nějaký příběh, portrét domácího mazlíčka nebo cizojazyčný nápis, jehož překlad si mnohdy předem neověřil.
Technologicky jsme tedy urazili obrovský kus cesty.
Ale některé naše základní potřeby zůstaly překvapivě stejné: chceme rytmus, chceme společně něco prožívat a chceme nějak ukázat, kdo jsme.
Pravěk měl oheň, buben, malování na tělo a kostěné ozdoby. My máme festival, DJ pult, tetovací salon a piercingové studio.
Rozdíl je především v ceně.
Hegel by byl možná spokojený. Spirála se uzavřela.
Jen pravěkému člověku po rituálním tanci nemusel nikdo posílat účet třeba za parkování.
