Článek
Covid se vrací a s covidem i spoustu vzpomínek veselých, smutných, rozporuplných. Moje vzpomínky na covid jsou spojeny s odjezdem do lázní a s pobytem v lázních. Bylo to v době, kdy jedni doktoři ve mně našli rakovinu a druzí tu neplechu ze mne vyřízli. Bylo to v době, kdy covid byl v plné síle. Politici s lékaři soupeřili, kdo veřejnosti nabídne uvěřitelnější informace o tom, co to covid vlastně je, kdo sežene, zajistí více vakcíny, rychleji dodá roušky. Na cenu se nehledělo. Společnost byla rozdělena. Jedni věřili, že covid je jen „trochu jiná“ chřipka, druzí budovali bunkry pro přežití, stojany s dávkovačem desinfekce byly ve všech veřejných prostorách, cedulky se symboly 3R – rouška, respirátor (ochrana dýchacích cest), ruce (umývat), rozestup (2 metry) visely na toaletách i v MHD. Protichůdné názory byly příčinou nejedné rodinné roztržky. A v této atmosféře jsem dostal poukaz na pooperační péči. Do lázní z kategorie těch nejlepších. Když jsem doma oznámil, že pojedu, a nebylo to snadné rozhodnutí, a už vůbec nebylo jednoduché si toto rozhodnutí obhájit, jedna dcerka na to reagovala, a pak mě vyprovázela, takovým tím maminkovským „Jestliže tě to tam zabije, tak mi nechoď na oči.“ Druhá dcerka prostě plakala, a plakala, a plakala. A do toho, den před mým odjezdem, z „těch mých lázní“ se z krátkodobého pobytu vrátil autobus plný důchodců. A všichni měli covid. Říkali ve zprávách. Nicméně já už jsem měl sbaleno. A protože sestra mě podpořila slovy „Když tam nepojedeš, do konce života budeš litovat“, bylo rozhodnuto.
První dojem z lázní byl poněkud rozpačitý. Dva chlapi ve čtyřlůžkovém pokoji, záchody, sprchy, koupelna společné pro celé patro, stravování formou švédského stolu, ale ve vedlejším pavilonu, na procedury bychom chodili přes park. Ale protože stále platí „vše zlé je k něčemu dobré“, covid způsobil, že lázně byly poloprázdné, většina lázeňských domů, hotelových penzionů, byla zavřena. V takové situaci Správa lázní, z úsporných důvodů, těch pár pacientů z jednotlivých lázeňských domů sestěhovala do jednoho. Naštěstí pro nás, toho nejlepšího a dostatečně velkého, abychom byli ubytováni po jednom. Na jídlo jsme mohli chodit v papučích, na procedury v županu, do aquaparku bezmála jen v plavkách. Prakticky jsme byli v režimu, že když jsme jednou prošli recepcí, po celou dobu pobytu, jsme „paty z baráku nevytáhli“. Ven jsme chodili jen na procházky do parku a liduprázdných lázních.
K lázním, vedle pití léčivých smradlavek, patří i oplatky. Zpravidla jako suvenýr, něco jako „důkaz“, že jsme v těch lázních skutečně byli. Takže, v kontextu tradic, veden vůní „právě upečených oplatek“, jsem se na lázeňské promenádě zanořil do oplatkárny za účelem lehké degustace. Při procházkách jsem se tam občas stavil na šálek skvělé kávy, abych si po těch léčivých pramenech spravil chuť. Výsledkem onoho symbolického nákupu byl doslova komín krabic s oplatky všemožných chutí, včetně povinných oříškových a čokoládových. Do ulic jsem tak vyrazil s balíkem sladkých suvenýrů v jedné ruce, kelímkem „kávička sebou“ ve druhé ruce.
Ještě jsem zapomněl říct, že v rámci obecných opatření 3R, stojany na opláchnutí rukou, již zmíněné dávkovače na dezinfekci, stály v řadě provozoven, obchodů a veřejný zařízeni. No, a tak když jsem odcházel, v jedné ruce tašku s oplatky, v druhé ruce kelímek, chyběla mi pomocná ruka na otevření dveří.
Prodavačka tam už měla další zákazníky, tak mi nezbylo, než si dveře na ulici otevřít sám. Naštěstí hnedle vedle stál takový nějaký sloupek. Hlavu plnou oplatků, bezmyšlenkovitě jsem horký kelímek s kávou na ten sloupek odložil, uvolněnou rukou si dveře otevřel, nohou si je přidržel. Následně jsem si vzal to svoje kafíčko a vítězoslavně vykračoval lázeňskou promenádou s tím, že v parku si, v klidu a pohodičce, tu černočernou dobrotu vypiju.
Tak nějak podvědomě jsem si na chodníku kávičky usrkl. A hned ji vyplivl, zbytek vyhodil i s kelímkem. On tam totiž ten sloupek nebyl jen tak, zbůhdarma. Byl to ten stojan, na tu desinfekci. A takové to pfrt, to byla desinfekce a automatický dávkovač mi ji cákl rovnou do kávičky. Do dneška si říkám, že není nad šálek kávy z lázeňské promenády. Akorát si ji nesmíte dát v době covidu.
