Hlavní obsah

Švihák lázeňský a babky o dvou hůlkách

Foto: Alex

Agapornis, Lojzík. Singl, lovec, nebo dozor? Kdo se v tom má vyznat. Je to banda přelétavá.

Lázně. Prostředí plné jepičích lásek i osobních tragédií, zdravotních problémů a nově nabytého zdraví. Ozdravovna pro tělo i duši.

Článek

Penziony plné lázeňských hostů, kavárny, cukrárny, lázeňské domy nabízející zábavu a společenské večery. V době covidu prázdné, do parku a promenád zíraly svými temnými, slepými okny. Takové jsem měl představy o lázních a taková byla skutečnost.

A s tím Švihákem lázeňským taky bylo ledacos jinak. První den jsem si užíval. Ráno vstupní lékařská prohlídka a hned na to první, druhá procedura, pak oběd, odpoledne v hotelovém bazénu. Druhý den snídaně, procedura, pauzička, procedura, pauzička, oběd, pauza, lehká procedura v tělocvičně, večeře. Třetí den? Místo pauziček následoval spánek, za který by se medvěd nemusel stydět a úvahy, zda mi ty ozdravné galeje a související únava za to stojí. Dostavila se reakce na změnu zaběhnutých stereotypů a životních funkcí mé fyzické schránky a já byl na šrot. Na večeři jsem šel jen proto, aby spolustolovníci po mně nevyhlásili pátrání, jak po ztraceném děcku. Zbytek týdne jsem už byl v odpoledních aktivitách opatrnější a přibrzdil i jídelníček.

Neděle byla volná, bez procedur, tak jsem se mohl zmátožit tělesně i duševně. A konečně se zamyslet nad radou kamarádky, takto zkušené uživatelky lázeňských požitků, abych, coby lázeňský host s časově omezeným pobytem ve městě, sbalil nějakou křepelku, nejlépe vdovičku. Jednak se to považuje za lázeňský folklor a hlavně, úspěšně to vyhání chmury z hlavy a temné myšlenky, což, dle ní a doktorů, je příznivá součást léčby. Tak jsem se rozhlédl a … těžká volba.

Na čem oko s něhou spočinulo,
Garde, chlapa k sobě mělo
Další kořist. Singl! O dvou holích štráduje
Jářku, jak s berlemi se tancuje?

Další děvče … bingo! Vdova!
Zase smolík. S chlapem? Nikdy znova!
Tak jsem zase sklapl krovky
Líně, v klidu, zavrtal se do pohovky.

Ale možná jsem udělal chybu. Pro radost dětem, kratochvíli pacientům, živá dekorace, v jedné ze spojovacích chodeb hotelu byla voliéra s papoušky. Bylo jich tam celé hejno. Někteří byli barevní jak dětské pastelky – rodu Agapornis (agape – láska, ornis – pták) pár jich bylo takových vznešených, majestátních, „jen“ zelených. A jednou jsem tam potkal … potkal, míjel skupinku 3-4 pacientek, „dvouberlovek“. Cosi řešily, vášnivě diskutovaly a gestikulovaly směrem do! voliéry. Tam se pár papoušků oždibovalo, natřásalo, jiní řešili partnerské vztahy, zobáčky vzájemně zaklesnuté. Jeden pár se evidentně snažil o rodičovství. A moc mu to nešlo. Takže babky radily! „Nech toho natřásání. Nevrť se! Zvedni ten ocásek! Přitul se! Ne na křídlo, zezadu!“ A podobné rady, blízké koučování atletického šampiona. Jednoznačně věděly, co se děje. Ač samy zjevně nemohoucí, byly přejícné. Jakoby chtěly ilustrovat, že tělo sice mají opřené o berle, ale v životě stoji hezky zpříma, s hlavou v oblacích. A co s tím má společného Švihák lázeňský? Ten tam nakonec byl taky a lázeňské péče si užívá. Dlouhodobě a má i obecenstvo a příznivce. Jeho rodové jméno je Alexandr velký, latinsky Psittacula europatria. To byli ti zelení krasavci.

p.s. Shoda se jménem autora jen náhodná. Já se nenatřásám jako nějaký opeřenec!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám