Článek
Penziony plné lázeňských hostů, kavárny, cukrárny, lázeňské domy nabízející zábavu a společenské večery. V době covidu prázdné, do parku a promenád zíraly svými temnými, slepými okny. Takové jsem měl představy o lázních a taková byla skutečnost.
A s tím Švihákem lázeňským taky bylo ledacos jinak. První den jsem si užíval. Ráno vstupní lékařská prohlídka a hned na to první, druhá procedura, pak oběd, odpoledne v hotelovém bazénu. Druhý den snídaně, procedura, pauzička, procedura, pauzička, oběd, pauza, lehká procedura v tělocvičně, večeře. Třetí den? Místo pauziček následoval spánek, za který by se medvěd nemusel stydět a úvahy, zda mi ty ozdravné galeje a související únava za to stojí. Dostavila se reakce na změnu zaběhnutých stereotypů a životních funkcí mé fyzické schránky a já byl na šrot. Na večeři jsem šel jen proto, aby spolustolovníci po mně nevyhlásili pátrání, jak po ztraceném děcku. Zbytek týdne jsem už byl v odpoledních aktivitách opatrnější a přibrzdil i jídelníček.
Neděle byla volná, bez procedur, tak jsem se mohl zmátožit tělesně i duševně. A konečně se zamyslet nad radou kamarádky, takto zkušené uživatelky lázeňských požitků, abych, coby lázeňský host s časově omezeným pobytem ve městě, sbalil nějakou křepelku, nejlépe vdovičku. Jednak se to považuje za lázeňský folklor a hlavně, úspěšně to vyhání chmury z hlavy a temné myšlenky, což, dle ní a doktorů, je příznivá součást léčby. Tak jsem se rozhlédl a … těžká volba.
Na čem oko s něhou spočinulo,
Garde, chlapa k sobě mělo
Další kořist. Singl! O dvou holích štráduje
Jářku, jak s berlemi se tancuje?
Další děvče … bingo! Vdova!
Zase smolík. S chlapem? Nikdy znova!
Tak jsem zase sklapl krovky
Líně, v klidu, zavrtal se do pohovky.
Ale možná jsem udělal chybu. Pro radost dětem, kratochvíli pacientům, živá dekorace, v jedné ze spojovacích chodeb hotelu byla voliéra s papoušky. Bylo jich tam celé hejno. Někteří byli barevní jak dětské pastelky – rodu Agapornis (agape – láska, ornis – pták) pár jich bylo takových vznešených, majestátních, „jen“ zelených. A jednou jsem tam potkal … potkal, míjel skupinku 3-4 pacientek, „dvouberlovek“. Cosi řešily, vášnivě diskutovaly a gestikulovaly směrem do! voliéry. Tam se pár papoušků oždibovalo, natřásalo, jiní řešili partnerské vztahy, zobáčky vzájemně zaklesnuté. Jeden pár se evidentně snažil o rodičovství. A moc mu to nešlo. Takže babky radily! „Nech toho natřásání. Nevrť se! Zvedni ten ocásek! Přitul se! Ne na křídlo, zezadu!“ A podobné rady, blízké koučování atletického šampiona. Jednoznačně věděly, co se děje. Ač samy zjevně nemohoucí, byly přejícné. Jakoby chtěly ilustrovat, že tělo sice mají opřené o berle, ale v životě stoji hezky zpříma, s hlavou v oblacích. A co s tím má společného Švihák lázeňský? Ten tam nakonec byl taky a lázeňské péče si užívá. Dlouhodobě a má i obecenstvo a příznivce. Jeho rodové jméno je Alexandr velký, latinsky Psittacula europatria. To byli ti zelení krasavci.
p.s. Shoda se jménem autora jen náhodná. Já se nenatřásám jako nějaký opeřenec!





