Článek
Povídala paní správcová, že pro nezkušeného cyklistu je Mariánská hora optimální cíl. Tak jsem si navlékl tričko jasně žluté barvy, to abych byl na silnici vidět, na hlavu si nasadil přilbu, to abych si na lesních cestách neublížil, třeba o pařez, v mobilu nastavil cíl a spustil příslušnou aplikaci, to abych nebloudil, a vyrazil po doporučené trase. Z Dolní Čermné to byla celkem pohodička. Cyklostezka mne vedla kolem rybníka, pak přes potok mezi domky, turistickou Jiráskovou stezkou až na výše zmíněnou, Mariánskou horu. V cíli cyklistická pohoda – klídek ve stínu letitých lip, potem orosené čelo, zrychlený tep. Hodnocení: To by šlo.
Lokalita má několik turistických lákadel. Nejnápadnější je rozhledna Mariánka, jejíž šroubovice schodů zájemce z nadmořské výšky 500 m vynese do výšky dalších bezmála 19 metrů, odkud nabídne úchvatné panorama. Výhled od Šumavy k Tatrám to sice není, ale od Orlických hor po Krkonoše určitě. Kousek dál je poutní kostel Narození Paní Marie s nezbytnou křížovou cestou, atmosféru doplňuje bývalý zájezdní hostinec, s patinou mírné ošuntělosti, dnes rodinný dům. Tady jsem si užil pomíjivou chvilku slávy, když dvěma pěším turistům, před zavřeným kostelem (otevřený jen o víkendech) jsem stylem „one man show“ povyprávěl, co o lokalitě vím z předchozí návštěvy (Stopař mi nedělní cestu nezaznamenal, tak jsem si to projel podruhé, abych měl důkaz o absolvování trasy).
Na zpáteční cestě mne z Mariánské hory lipová alej šotolinovou cestou vyvedla na velmi slušnou asfaltku. Následoval nádherný sešup, 2,3 km bez jediného přišlápnutí do pedálů, rychlostí až 53 km/hod. Připadal jsem si jak Sagan na TdF! Cesta mne zavedla na křižovatku. Asfaltka pokračovala doleva, ale říkali mi, jeď rovně. Tam vedla sice polňačka, ale udržovaná, ve skutečnosti šotolina vyztužená asfaltem. No nebudu za paďoura! Využil jsem třetí možnost, nabídku aplikace a podle mapy vyrazil doprava, na klasickou polní cestu, s lesem na obzoru. Měkké podloží pěkně houpalo, cesta rovná, žádné zatáčky ani krkolomné vlny nahoru, propadáky dolů. Hodnocení: Dobrá volba, to by šlo.
Po pár desítkách metrů, „… teď už se vracet nebudu“, se to pokazilo. Z hlíny začaly vykukovat kamínky, zpočátku malé, sem tam nějaký, kousek dál už to bylo hustší, kamínky větší, kus dál jsem si už připadal jak na průjezdu kamenolomem. Až v lese jsem si pomyslel, že tam spadnout, pomoci se nedovolám, protože bych rozbil sebe, kolo i mobil. Na lesní stezce zatím mé komentáře ke kvalitě komunikace přitvrdily: „Kurde, slibovali polňačku a tu Dakar! Valim po polu, muldy jak na tankovym polygoně, šutry jak v hlušině u šachty a je jich tu jak by vlečku kobzolí vysypal.“ Klel jsem bezostyšně, jak haviř, protože v takové pustině se stejně neměl kdo pohoršovat. Někdo se ale přeci jen ustrnul nad mým zoufalstvím, protože cesta se zklidnila, kamení vystřídal štěrk, o kus dál se vyskytla i hladká, pružná, laskavá zemina. Lehké drama, ale přežil jsem. Hodnocení: To by šlo.
Přechválil jsem. Kousek za lesem si stezka začala pobrukovat. „Houpy hou, jedeš cestou blátivou.“ Nedávný liják spláchl spraš z pole a z louží na polní cestě vytvořil blátivé pasti na medvědy. To jsem ale zjistil až poté, když do jedné z nich jsem předním kolem zapadl tak, že nejdříve jsem vypadl z jízdní dráhy, pak z klipsů, nakonec i ze sedla a skončil v poli, přikrytý vlastním kolem. S jistou dávkou infantilního vzdoru a myšlenkou, „… co horšího mne může potkat“, jsem se, kousek pěšky, dál zase kolmo, vydal k nedalekému lesu, stezkou opět prašnou, laskavou, cyklistickou. Byl to masakr, ale jedeme dál. Hodnocení: To by šlo.
V lese stínek, klídek, pohoda a parta dobráků, jak se ukázalo následně. Jeden říká „Jó jasně. Tudy rovně, lesní cestou, pak je asfaltka na Jakubovice a dál až do Dolní Čermné“. Varovný hlas toho druhého chtěl něco namítnout, ale třetí jej nenechal domluvit, s tím, že „Vždyť má horské kolo, to dá.“ Místo toho, abych předchozí poznámku zvážil, nebo si nechal upřesnit následující trasu, jsem nasedl na kolo a vyrazil. A velmi brzy narazil. Kořání jak v Boubínské rezervaci, podloží mokré, měkké a houpavé jak na Šumavských slatinách, vlhko jak v deštném pralese. Střídavě jsem bojoval o život a zachování cyklistické hrdosti. Na hraně asi dvacetimetrového srázu jsem podlehl pudu sebezáchovy a z kola potupně slezl. Naštěstí! Uprostřed svahu byl půlmetrový schod, na konci, za zatáčkou, dvoumetrová stěna z rákosu a kopřiv. Pořezaný od pilových listů, popálený od kopřiv jsem se protáhl štěrbinou v porostu a vykulil na silnici. Jednoduchými prostocviky jsem se ubezpečil, že žiji, a hlavně, bez újmy na tělesné celistvosti a zdraví. Hodnocení: Žiju. To by šlo.
Zbytek cesty do Dolní Čermné už byla cyklistická selanka, pomineme-li, že po suché asfaltce jsem se šinul coby funící stařík na sportovním kole, oplácaný blátem od pedálů až po vršek přilby. Za príma tip na cyklovýlet jsem paní správcovou pozval na panáka, ovšem s podmínkou, že na tom zabláceném kole si udělá brigádičku, přinejmenším proudem vody z hadice. Tak to jediné neprošlo.
p.s. Historie poutního místa začíná v r. 1814, kdy tudy vezl forman A. Keprta náklad mlýnských kamenů. Na rozježděné cestě se vůz převrátil a forman pod ním zůstal uvězněn. Když prosil o pomoc Pannu Marii, zjevila se mu zářící paní, která mu pomohla se z patálie vymanit. Jako poděkování forman na onom místě postavil kříž. Ten se také stal součástí kapličky, která zde byla roku 1864 postavena. V roce 1875 byla kaplička obestavěna a stala se součástí vnitřku nového kostela (jsem vyčetl z informačních tabulí). Jak je kostelík zvenku strohý, tak je uvnitř zdobný. Nutno vidět. A dá se tam dojet i autem.
