Článek
Docela nedávno jsem byl v tramvaji zaskočen, když mi bylo nabídnuto místo k sezení. Jsa čerstvým důchodcem, lehce dotčen, jsem nabídku odmítl a zůstal stát. Později jsem si uvědomil, že to možná byla chyba. Přece jen můj vzhled koresponduje s věkem, oficiálně jsem držitelem statutu senior, tak jaképak štráky. Ale může se stát, že pokud ona (dosud) ohleduplná náctiletá osůbka potká další dva, tři, takové rádoby zachovalé staříky, čtvrtému již místo nenabídne. A bude za nevychovanou, nafoukanou. Protože ten čtvrtý by si třeba sedl rád, ale má smůlu. Děvče už ze sebe trdlo dělat nenechá.
První nabídku k sezení jsem však dostal mnohem dříve, ještě když jsem chodil na učňák. Jakousi nešikovností se mi podařilo zablokovat si koleno. Kdesi cosi křuplo a moje ladná mladická chůze se změnila na stařecké šourání. Dnes by to doktor vyřešil nějakou chytrou injekcí, obstřikem, ale v sedmdesátých letech? Rentgen – ten už měli i v závodní poliklinice – ukázal, že zlomené není nic, výron tam také nebyl, ale koleno bylo opuchlé a bolavé tak, že postavit se na nohu bylo nemožné. Tak mi tu nohu znehybněli, způsobem v té době běžným. Nohu mi celou zabalili do sádry. Když celou, tak od kotníku až po kyčel. A poslali mne domů. S jednou nohou v nohavici kalhot, druhá nohavice volně plandala po větru, s druhou nohou vyšponovanou v běloskvoucí sádře, jsem se na tramvajovou zastávku tak nějak doštrachal, ne nepodoben Jofremu z filmu o Angelice. Jen ta romantická elegance mi tak nějak nešla navodit. Na zastávku jsem dorazil tak akorát, protože z nedalekého učňáku se vyrojil chumel kluků a děvčat. Ti mi kupodivu pomohli vysoukat se po schodech až do vozu. A jak už bývalo zvykem, promptně obsadili všechna volná sedadla, někteří i po dvou (hoši si na klín usadili dívenky a byli za frajery na obou stranách komunity). A já zůstal stát, bo… zpomalený. A pak se stal zázrak. Jedna dvojka se nade mnou ustrnula a nabídla mi své sedadlo. A pak ještě jedna dvojice povstala! Jenže… já měl nohu vysádrovanou až po kyčel, přesněji až po hýždi. Jak jsem si sedl, přisedl jsem i tu sádru. Ta vystřelila do vodoroviny stejně razantně, jak jsem já dopadl na sedadlo. Málem jsem ty dva dobrodince naklopl, nebýt zavřených dveří, snad i vykopl z tramvaje ven. Sedět dál nebyl dobrý nápad. Moje sádrová noha trčela do prostoru a okolostojícím cestujícím vyloženě překážela. Tak jsem se, s poděkováním za nabídku postavil, jak jinak, než s jejich pomocí, a zbytek cesty domů probalancoval na jedné noze, s tou druhou, uvězněnou v sádře, lehce levitující v prostoru.
A pokud bych měl reagovat na nedávné příspěvky paní doktorky Formáčkové na téma senioři vs junioři… zatrpklého člověka na usměvavého nezměníš, stejně tak jako starého psa novým kouskům nenaučíš. Ono totiž stále platí ono okřídlené – jaké si to uděláš, takové to máš. V daném kontextu, jak si ty juniory vychováme, tak se budou oni chovat. I v dospělosti i ve stáří. Jak k nám, tak i k těm ostatním. Jak říkávala moje mamka: „Já už se s tebou zlobit nebudu. Však ony ti to tvoje děcka všechno za mne vrátí.“ Asi jsem tu moudrou ženu pochopil brzy. Vědom si svých dětských prohřešků, některé lumpačiny svých dětí jsem toleroval, ty, co hrozily průšvihem, se snažil utnout v zárodku. Předvídal jsem a řídil se tím. A kupodivu jsou na mne hodní.
