Článek
U vás juniorů je věk dost čitelný, jste svěží, kdežto my senioři vadneme, jenomže nevadneme všichni stejně.
Jela jsem dnes tramvají a stála nad ženou zhruba v mém věku. Změřila si mě, já ji a všechno bylo jasné. Ona odhadla, že budu o něco mladší, než ona, mě to potěšilo a obě jsme byly spokojené. Asi na třetí stanici vystoupila a hlasitě mým směrem zavelela:
„Honem si sedněte, než vás nějaký spratek předběhne!“
Poslechla jsem, skočila na sedadlo šipku, aby žádný spratek neměl šanci, a uvelebila se. Jenomže na následující stanici vstoupila do vozu další seniorka, a hned se postavila k mému sedadlu. Tvářila se bojovně a já i bez jasnovideckých schopností pochopila, co se jí žene hlavou. Zkoumavě si mě měřila, rekognoskovala mě od hlavy k patě a nakonec se demonstrativně jednou rukou křečovitě chytila tramvajové tyče a druhou sevřela rukojeť své černé pojízdné tašky s velkými bílými puntíky.
Byla očividně otrávená. V zadní části tramvaje, kde se naše pantomimické setkání odehrávalo, nebyl ani jeden sedící junior, jenom senioři a pár bezdomovců neodhadnutelného věku. A ti místa neuvolňují, protože pro ně je cesta cíl a chtějí buď vystřízlivět, nebo se prospat.
Žena stojící nade mnou by určitě ráda seděla, jenomže i já byla ráda, že se mi podařilo sednout. Naše míra opotřebení mi připadala přibližně stejná a těžko říct, která z nás se narodila dřív. Když mě kdysi poprvé někdo pustil v dopravním prostředku sednout, málem jsem se zhroutila. Padl na mě smutek, že dobrá léta jsou v nenávratnu a teď už to bude jenom horší, ale tato beznaděj už dávno pominula. Našla jsem ve svém přibývajícím věku zalíbení, což ostatně považuji za rozumné, protože se s tím stejně nedá nic jiného dělat.
Jen kdyby nebyla ta každodenní ruleta o volná místa v dopravních prostředcích, řekla jsem si, a pak se za sebe trochu zastyděla. Proč vlastně tu paní nepustím, třeba chodila celý den po nákupech a bolí ji nohy, zatímco já už se dneska naseděla dost. A tak jsem se k paní s pojízdnou taškou naklonila:
„Nechcete si sednout?“
„Nechci,“ odsekla mi. „A jestli si myslíte, že vypadáte mladě, tak se šeredně mýlíte,“ dodala a odvrátila hlavu. Jelikož venku už byla tma, viděla jsem na skle tramvajového okna odraz svého obličeje a musela jsem dát té paní zapravdu. Vážně žádná sláva…
