Článek
Znala jsem ji léta, přispívala občas do časopisu, v němž jsem pracovala, tu a tam jsme se potkaly a povídaly si. Byla milá, slušná a tak skromná, že jsem jí pokaždé chtěla udělat nějakou radost. Aspoň malou. A tak jsem ji třeba pozvala do kavárny, nebo jí dala lístky na nějakou kulturní akci, prostě nic velkého, jen takové drobné radosti. Ona mi pokaždé tak dojatě děkovala, až jsem si připadala nepatřičně a říkala si, jak já se mám proti ní dobře.
O jejím životě jsem se toho během let dozvěděla dost a nebylo to ani smutné, ale ani nijak zvlášť veselé. Byla jedinou dcerou ctižádostivých rodičů, a jak to často bývá, jejich očekávání nenaplnila. Sice odmaturovala, ale vysokou školu nedokončila. Měla být překladatelkou, studovala němčinu, ale přes druhý semestr se nepřehoupla. A tak pracovala jako průvodkyně turistů, němčinu totiž opravdu uměla, a občas napsala článek o lidech, s nimiž se setkala nebo o událostech, které se jí přihodily.
Vdaná kdysi byla, ale to nějak nedopadlo, ani si nestihla pořídit děti. Ale měla jsem pocit, že tím nijak nestrádá, měla neteř od bývalého manžela a ta jí k naplnění nerealizovaného mateřství stačila. Často se o ni starala a vždy, když jsme se setkaly, tak mi o ní vyprávěla. A také mi vyprávěla o svých snech, respektive o jednom snu, který měl jasné obrysy. Odmalička toužila vidět moře, už jako holka si představovala, jak se plaví na lodi po těch nekonečných vodních plochách, dokonce prý cítila jeho slanou vůni a představovala si, jaké to je, když jí vlasy pročechrává vítr vanoucí od obzoru k obzoru.
„A proč si k moři někdy nezajedeš?“ ptávala jsem se jí, protože jí vlastně bylo jedno, k jakému moři by se podívala. Každé by ji udělalo šťastnou. Občas jsem jí zavolala, že jsem se dočetla o nějaké velmi výhodné nabídce cestovní kanceláře, díky níž by se k moři dostala za pár korun, dokonce jsem jí jednou nabídla, že jí na tu cestu přispěji. Ona na to ale nikdy nepřistoupila a dál si snila.
Nevěděla jsem, jak na tom je finančně, a jelikož jsme byly přibližně stejně staré, odhadla jsem, že má důchod tak akorát na život a k tomu si občas přivydělá nějakým překladem nebo průvodcovstvím. Její byt v pražském činžáku jsem znala, věděla jsem, že ho má v soukromém vlastnictví, a když občas omdlévala nad výší doplatků za energie, uklidňovala jsem ji, tu a tam jí dala nějaké oblečení nebo jí koupila kosmetiku. Pokaždé mi řekla, že jsem ji zase zachránila.
Upřímně řečeno mi role záchranářky dělala docela dobře a pomáhala jsem jí ráda. A rozesmutnilo mě, když mi před pár dny příšla z jejího mobilního telefonu zpráva, že se s naším světem v tichosti a bez varování rozloučila. Nedalo mi to, zavolala zpět a její neteř hovor přijala. Řekla mi, že teta měla rakovinu jater, zjistilo se to pozdě a průběh byl velmi rychlý.
Neteř mě znala, tak jsem si troufla se jí zeptat, jestli nepotřebuje finanční pomoc s posledními věcmi. Chvíli mlčela a pak mi sdělila, že teta byla velmi majetná žena, že pronajímala byt po rodičích v centru města a před lety ještě prodala dům po prarodičích a výnos uložila na výhodný úrok.
„Víte o tom, jak moc teta toužila uvidět někdy moře?“ zeptala jsem se a neteř přisvědčila. Ano, i jí o tomto svém snu teta vyprávěla.
„Víte, ona si ale nedokázala nic dopřát, protože ji bolela každá koruna, kterou od sebe poslala dál,“ řekla neteř na závěr našeho rozhovoru.
Vždycky mi téhle mé známé bylo tak trochu líto, ale po této větě jsem ji litovala ještě víc. Vždyť ona si ten svůj sen mohla zrealizovat třeba několikrát za rok, dokonce se mohla k moři přestěhovat, ale něco by ji to stálo. Peníze jsou fajn, ale musí se za ně žít a ne na nich snít. A tak berme tento příběh jako varování a užívejme dny, které nám osud vyměřil. Jejich počet totiž není nekonečný.
