Článek
Moje máma v určitém věku začala padat. Padala doma, na ulici, jednou vypadla z tramvaje, pak dokonce z auta, které jsem řídila. Chtěla otevřít okénko, místo toho otevřela dveře a v zatáčce vypadla. Naštěstí to bylo v zimě, na krajnici byl nahrnutý sníh a ona měla na sobě prošívaný kabát, takže se jí vůbec nic nestalo.
Rozčilovalo mě to, neustále jsem jí opakovala, že si má dávat pozor, kam šlape a čeho se dotýká a ona se mým radám zvláštně shovívavě usmívala. Máma už tady dlouho není, takže se nedožila mých seniorských let a já si na ni v poslední době vzpomenu čím dál častěji. Rozhodně pokaždé, když upadnu a válím se na chodníku, v obchodě, na refýži, už i z té tramvaje jsem vypadla.
Naposledy se mi to stalo včera. Nevím, odkud vy čtenáři jste, ale žijete-li někdo stejně jako já v pražských Holešovicích poblíž Veletržního paláce, tak vás to určitě nepřekvapí. V naší čtvrti se už dlouho buduje, snad denně se mění dopravní situace, a to i pro pěší. Padá nás tam hodně, před časem jsem uklouzla na provizorním můstku nad vykopanou jámou a nedaleko stojící budovatel mě uklidňoval:
„Nic si z toho, paninko, nedělejte, dneska nejste zdaleka jediná, kdo se tu rozplác´.“
Tam, kde je jeden den dlažba, je další den jen jakýsi štěrk. A zkuste jít štěrkem v lodičkách s podpatkem. Nejsem marnivá, nosím obvykle rozumné boty, ale šla jsem ze společenské akce, tak jsem se v rámci možností vylepšila.
Pochopitelně jsem se zřítila, protože podpatek mi ve štěrku uvízl, a když jsem se chtěla chytit jakéhosi kusu pletiva, které mělo nahrazovat zábradlí, zkázu jsem dokončila. Padla jsem na železný rám a o jeho ostrou hranu si rozsekla koleno. Dámy v mém věku jsou rozvážné. Jednak jim fyzický fond nedovolí mrštně vyskočit, a také se nejdřív potřebují přesvědčit, že si nic nezlomily či neulomily. A tak jsem ležela na tom kusu pletiva a ohledávala se. Byla už tma, doufala jsem, že mě nikdo nesleduje. Ale sledoval. Z nedalekého podniku vyběhli tři junioři a začali mi poskytovat pomoc.
Jeden z nich chtěl volat záchranku, ale to jsem mu vymluvila s tím, že já takhle padám třeba i dvakrát denně a nerada bych naše zdravotnictví zbytečně zatěžovala. Krvavou skvrnu na mém koleni jsem označila za banalitu a vytáhla z kabelky polštářkovou náplast, bez které z domova zásadně nevycházím. Chlapci mi pomohli na nohy, odvedli mě do výčepu, kde předtím konzumovali, šli se mnou na toaletu, já si tam koleno zalepila a pak mě všichni tři odvedli domů. Cestou se ještě vyptávali, jestli mě nic nebolí, jestli se mi netočí hlava, jestli mohu došlápnout.
Nádherný zážitek. Nebydlím od místa mého zřícení daleko, takže jsem je svými dotazy nestihla otrávit. Zajímalo mě totiž, co dělají, kolik jim je let, proč jsou ještě tak pozdě večer venku a jestli o ně doma nemají strach. Bez problémů mi na všechno odpověděli a u našich domovních vrat se loučili.
„Chlapci, pojeďte se mnou ještě nahoru, něco vám dám,“ lákala jsem je a oni se nenechali přemlouvat. Vzala jsem je domů, dala každému čokoládu a jednu ze svých knížek, protože jsem krátce předtím dostala autorské výtisky.
„Vy píšete?“ zeptal se jeden.
„Tak tím se všechno vysvětluje,“ konstatoval druhý. Pak se rozloučili, já počkala, až s nimi odjede výtah a doteď přemýšlím, co se vlastně vysvětluje tím, že píšu? No, trápit se tím nebudu, zkusím zítra zase upadnout.
