Článek
Mnohokrát jsem s ním dělala během svého novinářského života rozhovor, napsali jsme spolu knížku, byli jsme kamarádi, rozuměli jsme si a měla jsem ho ráda. Byl jako gejzír, pořád z něho tryskaly nápady, a historky, které vyprávěl, jsem si měla zapisovat. Ale i když jsem je nezapisovala, stejně dost často odněkud z hlubin mozkových závitů vyplouvají.
Dneska mi v horkém letním dni vletěla do pokoje vosa. Není to obvyklé, vosy už k nám domů často nelétají, ale tahle jedna se dostavila asi proto, aby mi zase Jirku připomněla. Vybavilo se mi totiž, jak mi kdysi vyprávěl o svém tatínkovi, myslím, že to bylo v souvislosti s knížkou, kterou jsme spolu psali. Měl ho rád a já myslím, že si byli hodně podobní, hlavně povahově. Jirka o něm říkal, že letí životem s věčně roztaženými křídly, že stále něco podniká a nikdy s ním není nuda. A to samé se dalo říct o Jirkovi, i k němu roztažená křídla a hlava plná nápadů patřila.
Jednou Jirkův tatínek přišel s tím, že jakýsi vědecký ústav, snad to byla akademie věd, dává tisíc korun za kilogram sušených vos. Bylo to někdy na konci sedmdesátých let, to byl Jirka ještě dítě a tisíc korun byly velké peníze. Otec vybavil členy rodiny plácačkami a všichni prý začali lovit vosy, doma, venku, u řeky Malše, v jejíž blízkosti v Českých Budějovicích bydleli. Vosy pak doma sušili na rozložených novinách. Kilo sušených vos prý je něco jako kilo peří, říkal Jirka, takže vosy se sušily úplně všude a nakonec se to podařilo. Opravdu jich kilo nasušili.
Tatínek je odvezl z Českých Budějovic do Prahy a domů se skutečně vrátil s tisícikorunou. Takže se šlo do restaurace, kde si všichni, rodiče a Jirka se sestrou, tak dlouho vybírali z jídelního lístku, až ten královský obnos projedli. Jirka měl svíčkovou a tvrdil, že od té doby lepší nejedl.
Já tu dnešní vosu nechytila, jen jsem ji vyhnala ven z okna, ale o tu vzpomínku na Jirku jsem se musela podělit. A také o vzpomínku na jeho tatínka. Tak nějak se přihodilo, že Jirka v době, kdy bojoval – a on vážně bojoval – se zákeřnou nemocí, přišel ke mně domů, kde ho druhý den vyzvedl právě jeho tatínek, aby ho odvezl do rodných Českých Budějovíc. Povídali jsme si a on mi tenkrát řekl, že si život bez svého syna nedovede představit. Ani já jsem si to nedovedla představit, ale bohužel Jirka krátce na to odešel a tatínek ho po roce následoval.
Ale i když tady fyzicky už několik let Jirka chybí, ta radost, kterou uměl kolem sebe lehkomyslně rozhazovat, se vrací. Třeba v podobě vosy, co u mě dneska byla na návštěvě.
