Článek
Byla na světě jenom šestašedesát let, jedenadvacet let už tady není, a přesto má člověk pocit, že ještě neodešla. Není to jenom její herecké umění, které je nezpochybnitelné, ale i spousta historek, které s ní lidé prožili, její názory a hlavně její životní styl. Na ten každý nemá, respektive neznám nikoho jiného, kdo by dokázal žít podle stejných not jako ona.
Její byt v pražské Volyňské ulici byl tou nejnavštěvovanější kavárnou a stovky, možná tisíce lidí na ni vzpomínají. U jejich bytu se dveře nezavíraly, každý mohl vejít, udělat si kávu, protože ve dvou rychlovarných konvicích stále vřela voda, u nich byly připravené šálky a dóza s čerstvě umletou kávou. Byla to v podstatě pracovní pomůcka, protože většina návštěvníků očekávala, že jim Helena z kávové sedliny odhalí, co je čeká a nemine. To se ostatně stalo, protože tohle ji bavilo a dělala to ráda. K tomu někomu sehnala advokáta, dalším účetní, instalatéra, gynekologa, švadlenu… zkrátka plnila jakékoliv přání na počkání.
Návštěvy seděly na židlích podél stěn a Helena celou společnost ovládala z gauče. Návštěvy měly k dispozici i pohoštění, chlebíčky a zákusky, o které se staral Helenin manžel Jirka, a pozor - vše bylo zdarma. Nikdo nikdy nic neplatil, protože za radost se neplatí, jak často Helena říkávala. A radost ona rozdávat opravdu uměla.
Napsaly jsme spolu několik knih a pokaždé, když dostala honorář, tak jsme vyrazily na nákupy. Vždycky byl důvod, buď se blížily Vánoce, nebo Velikonoce, nebo jaro, nebo léto, nebo podzim, nebo zima. Když chcete druhého potěšit, důvod se vždycky najde. Jednou nakoupila snad třicet, a možná jich bylo ještě víc, panenek s porcelánovou hlavou a jimi pak své bližní obdarovala. I můj syn, který byl tehdy v pubertě, jednu dostal, a když se tvářil překvapeně, Helena mu řekla:
„Co koukáš, to je přece panenka pro kluka, má modré šaty.“ Syna to uklidnilo a myslím, že ji má dodnes. Jezdívaly jsme také do jednoho nejmenovaného velkoobchodu, kde pokaždé koupila několik plechových barelů panenského olivového oleje a s potěšením návštěvám litr nebo dva odlila.
Uměla peníze vydělat a také je uměla utratit. Byla aktivní, stále na nějaké akci, se synem Jirkou tomu říkávali plná zaměstnanost, těšily ji honoráře, ale zrovna tak ji těšilo proměnit je za něco třeba úplně nepraktického, ale podle ní zpříjemňujícího život. Jednou jsem od ní dostala klavír ve velikosti žehličky, nefunkční, ale podle ní krásný, jindy lampion, kdyby se prý obnovily průvody, také od ní mám několik vějířů, krabičky na léky, přístroj na výrobu vaflí a samozřejmě několik slonů. Slon s chobotem vzhůru nosí štěstí, ale to vy určitě víte.
Znala jsem ji léta, dlouho jsem ji mohla sledovat a leccos se od ní přiučit. A tohle její vyměňování peněz na radost mi imponovalo a snažím se to dělat stejně. Sice nemám dveře do svého bytu neustále otevřené, ostatně bydlím v šestém patře a nikoliv v přízemí jako ona, ale každou návštěvu uvítám a dárky kupuji také často a ráda. Díky Heleně vím, že šetřit tak zvaně na stáří nemá smysl. Jistě, člověk se musí postarat o důstojné životní podmínky, aby mu jednou nebylo zle, ale jinak by si měl za peníze, které si vydělal, užívat co nejvíc. Žijeme jenom jednou a strachovat se o budoucnost je pošetilé. Jednak budoucnost být nemusí, nikdo nevíme, kdy odejdeme, ale hlavně tím největším bohatstvím jsou naše zážitky. O ty nás kromě Alzheimera nikdo nepřipraví a nevztahuje se na ně ani inflace.
