Článek
Kamarádka se nedávno vrátila z redukčního po bytu v rakouském na diety specializovaném lázeňském středisku a hrdě mi hlásila, že shodila osm kilogramů. „Sice to stálo sto tisíc, ale jsem ráda, že jsem tam jela, cítím se skvěle.“ Jasně, že jsem v jejím hlase postřehla lehce falešný tón, protože investovat sto tisíc do toho, abych se zbavila osmi kilogramů, to mi připadá jako nepříliš výhodná investice.
Vlastně tomu vůbec nerozumím, proč lidé dávají obrovské peníze do toho, aby shodili pár kilo, že si kupují všelijaké koktejly, podezřelé čaje, tabletky z internetu. Ostatně plechovku s jahodovým koktejlem jsem si kdysi také koupila, podlehla jsem televizní reklamě a jelikož mám jahody ráda, řekla jsem si, že spojím příjemné s užitečným. No, první dva dny mi to dokonce chutnalo, ale ten třetí už jsem to nemohla ani vidět. A když jsem plechovku asi po deseti letech vyhazovala, její obsah už byl zkamenělý.
Hodně populární je v posledních letech tak zvaná krabičková dieta, kdy si dietáři objednávají dodávku pokrmů ve všelijakých krabičkách domů. Za to všechno se platí hříšné peníze, a přitom podle logiky věci bych měla ušetřit, když chci hubnout, a ne mít zvýšené výdaje.
Jiná kamarádka, která zhubla právě díky těm krabičkám, se mi také pochlubila, ale spokojená byla jenom chvíli. Po těch malých porcích, které jsou v krabičkách obsaženy, byla totiž vyhladovělá jako šakal a s pocitem, že už může, za chvíli, co byla u mě, snědla si deset Mozartových koulí. Jasně, že už má kila zase hezky rozptýlená po svém těle a jasně, že zase šetří na další zásilku krabiček.
A to už vůbec nemluvím o všelijakých operativních zákrocích, kdy se zmenšuje kapacita žaludku, a provádějí se další všemožné zázraky. Jedna má bývalá kolegyně zase jedla jeden čas pouze potraviny oranžové barvy a denně se nechala několik hodin ozařovat nějakým světlem, jeho barvu už si nepamatuji, ale snad bylo modré.
Setkala jsem se s množstvím nejrůznějších diet, některé z nich byly až nepochopitelné. Třeba cigaretová, kdy se místo jídla kouří, nebo vatová, to se zase polykají vatové tampony. Někdo kvůli hubnutí konzumoval jíl, další zase kostky ledu a existují dokonce tací, kteří uvěřili, že se dá žít jen ze slunečního světla. Většinou až na ARO zjistili, že tomu tak není. A to už nemluvím třeba o spolknutí tasemnice.
Jistě, lidstvo tloustne, ale mám pocit, že také blbne. Všechno by mělo mít rámec normálnosti a hlavně by člověk neměl sám sebe ohrožovat. Zhubnout se dá přece celkem jednoduše, prostě člověk musí víc energie vydávat, než jí do sebe dostane. A že by mělo být na závadu pár kilogramů navíc? Zbytečné starosti. Znám citát, že tělo není umělecký artefakt, který by se měl zachovat pro příští generace, a tak netřeba péči o něj přehánět. Myslela jsem si, že autorkou je Helena Růžičková, ale nikoliv, měla to od Josefa Hlinomaze. A to byl moudrý muž.
