Článek
Jelikož jsem seniorka, tak si tyto články vždy přečtu a pochopitelně se nedozvím nic nového. Že je třeba mozek trénovat, to ví každý, že je dobré se stále něco nového učit, to je také jasné a my senioři to dobře víme. Pochopitelně si pokaždé udělám některý z testů, které sociální sítě nám seniorům nabízejí, a většinou žasnu nad těmi triviálními dotazy, na které by podle mne měl odpovědět úplně každý.
Ale že tomu tak není, to také všichni víme. A že dost často mají vědomostní mezery právě junioři, to také není žádné tajemství. Pravidelně sleduji televizní soutěž AZ-kvíz, která mi připadá čím dál zábavnější. Když se vedle sebe postaví student se seniorem, většinou zvítězí právě senior, protože student nedokáže odpovědět na otázky, které jsou pro naši generaci naprosto zásadní, jako jsou třeba literární díla a jejich autoři nebo historické události a osobnosti. Junioři jsou si sice jistí v různých počítačových hrách nebo ve světě Harryho Pottera, ale autory naší národní hymny dohromady často nedají.
Nedávno soutěžil sebevědomý student práv, který nedokázal odpovědět vůbec na nic, kdyby neexistovaly opravné dotazy, kdy se rozhoduje mezi ano a ne, pak by zřejmě nezískal vůbec žádné políčko. Nebo známý zpěvák soutěžil se svým rovněž známým bratrem a bez odpovědi ti dva populární chlapci nechali takřka všechny otázky. Nevěděli, že hlava u stanice metra Národní třída je Franze Kafky, je Hradec Králové architektonicky ovlivnil Josef Gočár, že pořad o výročích týdne v České televizi se jmenuje Kalendárium, a tak dále a tak dále.
Ale ne, já se jim nevysmívám, dobře vím, že si dnes můžeme jakoukoliv informaci vyhledat, že stačí mít v kapse mobilní telefon a celý svět máme k dispozici. Nemusíme znát historii, protože všechno si najdeme a přečteme, nemusíme umět počítat, od toho jsou tu kalkulačky, nemusíme umět pravopis, dobrý program za nás všechny chyby opraví, nemusíme se drtit cizí slovíčka, jsou tady čím dál dokonalejší překladače. A to nemluvím o umělé inteligenci, která za nás napíše diplomovou práci nebo román.
Neobávám se blackoutu, kdy všechno zhasne a nebude kde vyhledávat, k tomu dojít sice může, ale také nemusí. Mě spíš děsí blackout v hlavách lidí, těch, kteří nečtou, protože obsahy knih jsou běžně k dispozici, kteří se nic neučí, protože není důvod. Proč mít v hlavě texty písní nebo básničky, když to za nás má v hlavě počítač, tablet, telefon…
Jenomže, kdo bude za pár let soutěžit ve vědomostních soutěžích? Kdo bude chodit na skvělé hospodské kvízy, kdo se bude bavit tím, že prověří možnosti svého mozku? Kde nic není, tam ani smrt nebere, a mozek by neměl být pustou krajinou, kde nic nepotkáme, nic neuvidíme, nic nenajdeme. Mozek je rád, když ho zaměstnáme, když ho dokonce potrápíme. Vzpomínám, jak byli užaslí moji žáci, které jsem učila v jedné české věznici, a občas jim zarecitovala. Většinou něco výchovného, třeba Dědovu mísu od Nerudy nebo moji oblíbenou Tvář za sklem od Wolkera. Chlapci, produkty současného školství, takřka žádné básně neznali, tu a tam nějaké rozpočítávadlo nebo nějakou dětskou říkanku z předškolních časů.
Onehdy jsem jela tramvají číslo sedmnáct a cestou po vltavském nábřeží ženský hlas za mnou pravil: „Podívej, tohle je ten slavný Karlův most.“ A dětský hlas se zeptal: „Jak je starý a kolik měří?“ Ženský hlas s odpovědí nezaváhal: „Starý je asi sto let a měří kilometr.“ Nedalo mi to, otočila jsem se a s omluvou asi desetileté holčičce řekla, že most je starší, protože dokončen byl na začátku patnáctého století a měří něco přes pět set metrů. Asi čtyřicetiletá žena se tvářila neutrálně, holčička byla spokojená: „To si musím zapamatovat.“
A já si v duchu řekla, že by to bylo fajn, kdyby se tak stalo, protože za chvíli už by nikomu nemuselo vadit tvrzení, že praotec Čech se jmenoval Ringo a maloval legrační obrazy.
