Článek
Před pár dny jsem se dívala v televizi na dokument, který o něm byl natočen, a ráda jsem se s ním zase viděla. Spojil nás kdysi rozhlasový pořad Petra Jančaříka v Plzni, kde jsme pravidelně účinkovali, a jelikož Jirka to často přeháněl s pitím, přicházel neustále o řidičský průkaz a já fungovala jako jeho dvorní řidič.
Ale jezdila jsem s ním ráda, protože jsem se od něho dozvěděla spoustu věcí a hlavně jsem od něho občas dostala nějakou básničku, protože věděl, že ho mám jako básníka ve velké oblibě. On opravdu nebyl jenom proslulým recitátorem Bezručovy Ostravy. Byl i básníkem a já mám ráda třeba tuhle báseň, která se jmenuje Drobná záměna:
Aj, závidím ti, ty na obloze ptáčku,
že kam chceš - frr! jen křídly zamáváš,
že kam si umaneš,
podíváš se ve svém opeřeném fráčku
a že zhola nic a přece všechno máš.
Asi jsme si role vyměnili.
Ty s lidskou duší na křídlech svých
můžeš letět kdovíkam,
jenom já - Jirka Wimmer
jako pták tu zůstávám.
Zažila jsem s ním během deseti let, kdy jsme měsíc co měsíc jezdívali spolu do Plzně, nádherné okamžiky na jevišti, kdy nejen všechny bavil, ale také během večera vařil. Vařil originálně, hlavně úsporně, tatarák z brambor, humr z celeru, skvělá česnečka, která je hotová do pěti minut. To všechno dělám dodnes a často z nostalgie, když si na něj vzpomenu. A básničku Anděl mi dal napsanou na pytlíku od mouky, kterou si na jedno vaření přivezl:
Potkal jsem včera nebeského anděla:
„Jé, ahoj anděli, jdeš mi splnit jedno přání?“
„Zbláznil ses, tohle už nebe nedělá!
Splněná přání dávno nejsou k mání.
Můj nebeskej táta mě k tobě poslal,
vyslyšel moje přání nakonec,
Chtěl jsem totiž už dlouho vědět,
jak vypadá vůl, trouba a pitomec.“
Měl kamarády, měl lásky, měl bezvadnou dceru, měl díky restitucím i peníze, ale šťastný nebyl, i když to na něm většinou nebylo vidět. Pokud vím, o sebevraždu se pokusil čtyřikrát, jednou to byly podřezané žíly, pak bodné rány nožem, prášky a také průstřel hlavy. Všechno přežil bez úhony. A tuhle básničku mi dal, když jsem ho po jednom sebevražedném pokusu navštívila na psychiatrii, kam se sebevrazi posílali:
Budu mít úspěch, ženské a prachy?
Ptal jsem se jednou osudu.
„Všechno bude, jen žádný strachy,
nejdřív však dostaneš přes hubu.“
Prý nebyl dostatečně jako herec využívaný, prý se mu nepodařilo prosadit spoustu projektů, a proto se chtěl zabít, a proto pil. To se o něm říká, ale já mám pocit, že on s jakýmsi smutkem už přišel na svět. Dost s tím asi bojoval, jenomže některé démony snad ani porazit nejde. A tak jednoho zimního dne skončil pod koly pražského autobusu na Vítězném náměstí. Pro něho to vítězství snad i bylo, kdo ví. Možná si to přál, možná to tušil:
A právě málokdy si uvědomujem
tu života zrádnou obezličku,
že jsme tady jenom na chvíli,
ne-li na chviličku…
Zdroj: Marie Formáčková: Génius není doma, nechte vzkaz! Kvarta, Tváře, 2001
