Článek
Pražský Domov Sulická je pojem. Jde o domov pro seniory a pro lidi s mentálním postižením, kterému velí Lenka Kohoutová, jež z tohoto zařízení udělala místo, které se dostalo do žebříčku nejlepších českých firem. Jí ovšem nejde o budování firmy, ale především útulného domova, kde by mělo být jeho obyvatelům dobře a měli by se tam cítit bezpečně.
A je to tak, stále se tam něco děje, na nudu si nikdo stěžovat nemůže. V těchto dnech byl otevřen sál Nataši Gollové, slavné české herečky, která byla zdejší obyvatelkou. Lví podíl na tom má Aleš Cibulka, moderátor a především autor dvou knih o Nataše Gollové, neboli její velký znalec. Elegantní sál, k jehož vybavení přispěl, slavnostně otevřel, přizval k tomu herce Petra Kostku a herečku Libuši Švormovou, oba se totiž s Natašou Gollovou na jevišti ještě potkávali. Byla u toho i hereččina neteř se synovcem, a především obyvatelé Domova Sulická, jimž bude sál sloužit.
Někdy v roce 1987, když jsem pracovala v redakci časopisu Vlasta, mě přišla navštívit zpěvačka Milena Soukupová a přinesla mi rozhovor s Natašou Gollovou. Dozvěděla se od Josefa Zímy, že je Nataša v domově důchodců, jak se tehdy seniorským zařízením říkalo, a protože se s ní znala, šla ji tam navštívit. Vyzpovídala ji, jak se jí daří, na co ráda vzpomíná a na co se těší.
Byl to hezký rozhovor, samozřejmě jsme ho otiskli, a když časopis vyšel, rozjela jsem se do Krče, abych časopis Nataše Gollové doručila. Chtěla jsem ji totiž také vidět. Tu skvělou Evu, která tropí hlouposti a leze domů oknem. Mařenku v papučkách, která má pro svého Kristiána pochopení, dědičku Zuzanku z Hotelu Modrá hvězda, nesmělou Helenku z Pohádky máje či Sirael z filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Těch rolí bylo samozřejmě mnohem víc, filmů natočila sedmatřicet, a to její kariéra byla vinou dějinných událostí velmi komplikovaná.
Nebyl problém se k ní dostat, seděla v jídelně u hrnku s čajem, nadchl ji náš redakční hrnek, který jsem jí donesla a hned si do něj čaj přelila. A mně v tu chvíli bylo hrozně trapné Vlastu s rozhovorem jí předat. U stolu neseděla jen tak kdovíjaká penzistka, ale legenda, herečka, která mluvila několika cizími jazyky, poznala život i svět, v časopisu Kinorevue, který její kariéru mapoval, o ní psali v každém čísle a na titulní stránce se objevila několikrát do roka. A já jí přinesla Vlastu s rozhovorem, který byl asi na třetině jedné stránky!
Ona se na rozhovor podívala, poděkovala, řekla, že bude mít aspoň co číst. Nabídla mi místo vedle sebe, tak jsem se posadila a chvíli jsme si povídaly. Respektive povídala ona a já poslouchala. Podlehla jsem jejímu kouzlu a zase jsem v ní viděla Helenku, Zuzanku, Mařenku a rozpustilou Evu. Dodnes lituji, že už jsem za ní nikdy nešla, i když jsem jí to slíbila. Zemřela za necelý rok, ale to mě samozřejmě neomlouvá. A tak jsem se aspoň poučila a dnes návštěvy neodkládám.
