Článek
Jeho životní příběh je všeobecně známý, chlapec původně z bohatých Vinohrad, kterého osud přemístil do sousedního Žižkova, do nevytopitelného bytu, což poznamenalo jeho zdravotní stav natolik, že ho kvůli průduškám nevzali na námořníka, kterým se chtěl stát. Ale vlastně to bylo štěstí, protože kdyby byl námořník, tak bychom si ho asi tolik neužili. Jelikož se stal hercem, a to hercem nepřehlédnutelným, zná ho u nás snad každý.
Jiří Krampol plnil díky svým talentům a širokému záběru nejen divadelní hlediště, ale i společenské rubriky. Ty zejména v posledních letech svého života a plní je i po svém odchodu. Byl umělcem, s nímž se spousta lidí dokázala ztotožnit, milovala jeho humor, oceňovala jeho herecké výkony, dokonce i zpěv, dívala se na pořady, v nichž vystupoval, a to opakovaně. Kolikrát jen já viděla jeho scénky s Miloslavem Šimkem! A jeho pořad Nikdo není dokonalý, posléze Nikdo není perfektní, sice skončil už před lety, nicméně stále má své diváky při televizních reprízách.
Dnes jsem jela tramvají a za mnou dvě spolucestující řešily, kolik vdov vlastně po Jiřím Krampolovi zbylo. Dohadovaly se, kolikrát byl vlastně ženatý, jeden ženský hlas tvrdil, že šestkrát, druhý oponoval, že to je moc, že jenom třikrát. Nedalo mi to, a tak jsem se otočila a upřesnila, že byl ženatý čtyřikrát. Ženy poděkovaly a dál pokračovaly v diskusi o tom, kdo asi po něm bude dědit.
Posléze jsem byla s kamarádkou na obědě, seděly jsme v zahradní restauraci, a jelikož kamarádka je manželkou známého herce a obědvaly jsme v její čtvrti, jeden z hostů se jí s omluvou zeptal, jestli už se ví, kde bude Jiří Krampol pochován. Nevěděla to, já také ne, zpráva o tom, že bude uložen vedle čtvrté manželky Haničky na Olšanských hřbitovech zazněla v televizi až večer.
Kolem jeho posledních věcí se odehrávala, odehrávají a ještě určitě nějaký čas budou odehrávat různá dramata a já to považuji za zcela přirozené. Jirku jsme si všichni tak trochu přivlastnili, stal se pro nás součástí našich životů a tím pádem do toho všichni máme právo tak trochu mluvit. A podle mne je dobře, že se tak děje. Říká se přece, že člověk žije tak dlouho, dokud se o něho druzí zajímají, dokud na něho vzpomínají. Díky tomu tady Jirka s námi bude hodně dlouho, zcela jistě většinu z nás přežije.
Ve strašnické obřadní síni, kde s ním proběhlo poslední rozloučení, jsem nechtěně vyslechla dialog dvou žen, které si stejně jako já prohlížely stuhy na smutečních věncích.
„To je kytek, co?“ řekla jedna.
„Mně by moc zajímalo, co se s nimi stane, vsadím se, že je Jirkovi všechny nedají.“
„Tak já si tady jednu růži vezmu a doma si ji na památku na Jirku usuším, dělej mi stěnu, ať to nikdo nevidí,“ ukončila debatu drobnější z žen a šikovně z jednoho věnce růži vytáhla. Šla jsem se podívat, od koho ten věnec byl. Chcete to vědět? Byl od Luboše Xavera Veselého.
