Článek
Josef Hlinomaz patřil k těm šťastlivcům, na které se nezapomíná. Už sedmačtyřicet let tady není, navždy odešel 8. srpna 1978, a pořád tu jsou jeho role, jeho hlášky, jeho obrazy. Byl to pozoruhodný muž, osobně jsem ho nepoznala, ale s kamarádem Michalem Herzánem, který ho naopak znal velmi dobře, protože už jako student ho začal doprovázet na jeho vystoupeních a besedách, jsme o něm napsali knížku.
Knížka byla pokračováním pamětí, které Josef Hlinomaz začal psát a bavilo ho to, ostatně o tom řekl, že „psaní vzpomínek je práce očistná pro hlavu i srdce“. Jenomže skončil u svých studentských let, neboť ho osud předčasně odvedl z jeho pozemské cesty.
Knížku po letech dal dohromady básník a novinář Jan Krůta, ale další roky svérázného umělce zůstaly nepopsány. A tak jsme jeho životopis s Michalem dokončili a já díky tomu o něm vím spoustu podrobností z jeho pozoruhodného života. Ale o něm se rozepisovat nebudu, i když přiznávám, že mě leccos šokovalo, i když jsem byla připravená, protože mi o něm mnohokrát vyprávěla Helena Růžičková, která ho měla ve velké oblibě a zcela jistě on ji také.
Je pravda, že velké filmové role se mu na jeho vlastní žádost vyhýbaly, ale on se dokázal prosadit i v těch malých, snad proti své vůli. Kdo by si nevybavil, jak hraje loutkové divadlo v seriálu Chalupáři, kdo by neznal zloducha Grimpa z filmu Limonádový Joe a jeho lakonickou větu: „Mučeníčko, to je moje potěšeníčko.“
Ale nejenom role z něho udělaly legendu. On si uměl poradit s každou životní situací. Michal mi vyprávěl, jak si ho jednou povolali na pohovor do služebny státní bezpečnosti a nabídli mu spolupráci. Vše si nechal vysvětlit a nakonec souhlasil, ovšem trval na to, že mu StB pořídí uniformu, ve které bude chodit. Jasně, že k dalším schůzkám nedošlo.
Kdo by také neznal již zmíněnou proslulou větu z filmu Pelíšky, kterou vykřikne v těžké chvíli pro národ otec Kraus, jehož představoval Jiří Kodet: „Proletáři všech zemí, vyližte si p…l!“ I to je věta, kterou použil Josef Hlinomaz a to na svém obrazu, který namaloval právě po dramatických dnech po 21. srpnu 1968.
Když jsem o něm psala knížku, poslouchala jsem záznamy z jeho vystoupení a besed a strašně mě mrzelo, že už se s ním nemohu osobně potkat. Byl to výsostný umělec, člověk, který dokázal rozdávat radost a věděl, že zrovna tohle není žádný legrace. „Rozesmávat lidi. To byl pro mě ten největší plezír. Sranda se totiž nedá našvindlovat. Buď je anebo není,“ říkával.
A do dnešní rozhádané doby, kdy si vzájemě jdeme po krku jenom proto, že nemáme všichni stejný názor, se určitě hodí toto jeho sdělení: „Já těch nepřátel zase moc nemám. Ale přece se nemohu zlobit na tygra v džungli nebo na žraloka. To se holt koupu tam, kde žraloci nejsou, a po džunglích se neflákám. Někdy taky od člověka, který má sklony ke žralokovství anebo kterej tygrovatí, prchám. To snad ani není zbabělost. Já se tygru ani žralokovi postavit neumím.“ Tak si to pamatujme.
Zdroj: Marie Formáčková, Michal Herzán: Josef Hlinomaz - nězný drsňák, Ikar 2009
