Článek
Vyrazila jsem k němu hned. Mám to kousek, jen přejdu Čechův most přes Vltavu. Myslela jsem si, že má v nemocnici dlouhou chvíli, na knížku jsem moc nemyslela, protože on už jich napsal spousty. I spolu jsme už taky jednu vydali. Ale on to myslel vážně, a tak jsem vyndala z kabelky diktafon a Jirka vyprávěl.
Kdepak, žádné veselé historky z natáčení. Chtěl totiž svoji Poslední knihu, jak ji nazval, věnovat svým rodičům. Maminka prý byla krásná, její sestra Mary ještě krásnější, obě byly statečné ženské a Jirka je miloval. Maminka byla ze skvělé rodiny, dědeček byl sadař v Klecanech, kde kdysi potkal T. G. Masaryka, povídali si spolu a od té doby měl v kredenci nejen fotku panenky Marie, ale také pana prezidenta.
Tatínek, který pocházel z Hané, pracoval u firmy Baťa, v osmadvaceti letech vytvořil v Praze nádhernou výlohu, což Baťa ocenil a udělal z tatínka šéfaranžéra pro celou Evropu. S maminkou se poznali, když v Klecanech připravoval pro Baťu prodejnu obuvi. Byla to tak velká láska, že se maminka, která byla vdaná a měla syna Karla, rozvedla. Byl to prý osud a vůbec jim nepřekáželo, že je maminka o pár let starší. Karel sice zůstal u maminčiny sestry, ale byl prý vždy součástí rodiny.
Když se Jirka narodil, dařilo se jim, otec dobře vydělával, leč jednoho dne náhle na ulici upadl a nemohl se postavit na nohy. Byla mu diagnostikována skleróza multiplex, neboli roztroušená skleróza, proti které dodnes není léku. Tatínek zůstal na invalidním vozíku, z krásného vinohradského bytu se rodina přestěhovala do jednopokojové špeluňky na Žižkově, poté sice získali byt dvoupokojový, leč ledový, a odtud měl Jirka celoživotní problémy s průduškami.
Táta ovládal angličtinu a němčinu, nikdo neví, kde ty jazyky pochytil, ale mluvil jako rodilý mluvčí. Talent na jazyky po něm Jirka zdědil. Ale právě rodiče a zejména maminka prý byly důvodem, proč se Jirka několikrát rozvedl. Ženatý byl čtyřikrát, ale nevěrný prý nikdy nebyl, jen utekl, když to nebylo podle jeho očekávání. Rodiče nasadili příliš vysokou laťku a Jirka to ve svých manželstvích chtěl mít jako oni. Krásná máma, za níž se na ulici každý otočil, nejen invalidního otce nikdy neopustila, ale pořád ho milovala a on ji. Byli spolu rádi, neustále si povídali, plánovali, nebo si vzájemně četli, rádio totiž doma neměli.
Vlastní pokojík Jirka nikdy neměl, jen gauč v rohu místnosti, kde čmáral na zeď, občas si vypůjčil ke klukovským hrátkám tatínkův invalidní vozík, ale své dětství považoval za ideální. Rodiče pro něj měli pochopení, jen když jednou přišel Jirka s tím, že si nechá na záda vytetovat: „My Američané jsme všude doma,“ tak mu to tatínek vymluvil, ale už mu nevymlouval, když se Jirka rozhodl, že bude námořníkem a do Ameriky popluje. Ale to nevyšlo, vyučil se tedy soustružníkem kovů a poté zamířil na Divadelní fakultu Akademie múzických umění, ale to už je známá kapitola, díky níž snad u nás neexistuje člověk, který by Jiřího Krampola neznal.
Naposledy mi vyprávěl v pondělí, pět dní před svým odchodem. Knížku o mamince tedy už nenapíšeme, ale ráda se o jeho vyprávění podělím.
