Článek
Znáte ten pocit, když něco přestane fungovat, přestože jste dělali vše úplně stejně, jako stokrát, tisíckrát před tím? Otočíte, cvaknete vypínačem a NIC. Světlo se nerozsvítí, televizní okénko do světa filmů, informací, zábavy zůstane temné, auto nenastartuje. Prvotní úlek zpravidla vystřídá poklidná konstruktivní reakce, kdy činnost zopakujete, a stane se zázrak, světlo svítí, obraz v televizi naskočí, motor auta začne pobrukovat. Proč to před chvílí nešlo, neřešíte. Ne však u počítače. Tam prvotní reakcí je úlek – kouslo se to! A co jsem to vlastně zmáčkl? Tlačítek na klávesnici je několik desítek a ťuknout vedle není zas tak velký problém. Následuje otázka, co se stalo s fotkami, s daty, účty v bance, poštou? Kdo si teď prohlíží mé, hluboko v disku schované, intimní soubory, privátní poštu, adresy kamarádů a přátel? Zoufalou reakcí je snaha zastavit veškerou, námi nekontrolovanou probíhající (ne)činnost počítače, resp. mobilu.
Mně takovou lekavou chvilku připravila banka a její vstřícnost. Při jakési banální platební transakci internetového bankovnictví mne správce účtu upozornil, že mi končí platnost platební karty. A že pokud mám zájem, mohu si vybrat design, její vzhled. Jsou nabídky, které se neodmítají. Tak jsem do toho šel. Stačilo znovu se přihlásit, včetně hesla, následně párkrát kliknout myší, něco naťukat do klávesnice a bylo vybráno. Zbývalo zmáčknout Enter, potvrdit ano/ne.
A pak se to stalo. Místo očekávané, důvěrně známé stránky oblíbené banky obrazovku zaplnilo bílé prázdno, po nekonečné půlminutě pak jakési jinojazyčné sdělení. Následovala panika – komu jsem ty údaje a heslo ke kartě a účtu vlastně poslal? On se mi nějaký kyberšmejd „naboural“ do počítače! Oni mě hacknuli! Jak to můžu zastavit, vrátit zpět? Křížek vpravo nahoře není, Ctrl Z = návrat, nereaguje, Alt F4 = konec programu, je netečný, ani klasické vystoupit/nastoupit nepomohlo. Kdybych alespoň věděl, co se tam, na té obrazovce, píše! Zkrátka, jsem v háji. Navíc je pátek, přes sobotu, neděli mi ti hackeři účet vyčistí v pohodě a do halíře, budu rád, když ne do mínusu. Naštěstí „moje banka“ je nedaleko. Aniž bych tam telefonoval, pelášil jsem rovnou s prosbou o pomoc. Asi takovou panickou situaci už zažili, nebo jsou na ně školení, a nebo příčinou opravdu byla „moje malá nepozornost“ na klávesnici, ale během pár chvilek byl hotovo. Dokonce i nějakou nesrovnalost mi tam srovnali. Stránka mého účtu na mne opět svítila „známou tváří“. Já trouba, dědek ajťácká, jsem si ten svůj počítač hacknul, přesněji, přes stránky banky, zablokoval, sám. On ten můj počítač už taky něco pamatuje, a když jsem do klávesnice bušil rychleji než obvykle, možná i přibral nějakou tu klávesu navíc, stařík nastavil limity. Takže mne čeká investice do nového počítače, ale spíš více pozornosti při ťukání do klávesnice. On ten Novej bude určitě rychlejší, a to zase nebudu stíhat já.
