Článek
Tomio Okamura, lídr hnutí SPD a dlouhodobě kontroverzní postava tuzemské politické scény, se stal předsedou Poslanecké sněmovny. Získal 107 hlasů ve volbě, která byla nejen formální pojistkou koaliční dohody, ale i signálem, že nastupující garnitura je připravena prosazovat vlastní agendu – a to razantněji a nahlas než kdykoli předtím.
Od momentu zvolení předsedou stihl Okamura vyvolat vášnivou polemiku – symbolicky nechal odstranit ukrajinskou vlajku ze sněmovní budovy, což okamžitě zvedlo vlnu negativních ohlasů mezi opozicí, médii i částí veřejnosti. Co tento krok znamená? Je to jen gesto, které má uspokojit jeho voličskou základnu, nebo začátek hlubší proměny sněmovní atmosféry – směrem k většímu nacionalismu, kritice zahraničních závazků a přeformátu veřejné debaty?
Lidé, kteří sledují politiku, si jistě vybaví řadu Okamurových dřívějších výroků a gest, která pravidelně vzbuzovala odpor jak doma, tak v zahraničí. Jeho opakované zpochybňování přínosu členství Česka v EU a NATO, výroky o referendech, požadavky na omezení migrace i otevřená adorace politik Viktor Orbána nebo Marine Le Penové staví Česko do pozice státu, který už dávno není pouhým tichým členem evropského klubu.
Ještě před několika lety šokoval Okamura svými postoji k romské menšině nebo opakovaným zlehčováním holokaustu, což mu vysloužilo několik žalob a vlnu protestů na domácí scéně. Českou vládní delegaci opustil během státní návštěvy v Bruselu, když odmítl přijmout společné prohlášení k evropskému boji s dezinformacemi. Vzpomeňme rovněž jeho mediální spory s novináři, často doprovázené osočováním z „lži“ a manipulace.
Nelze se divit, že jeho nová pozice může být do budoucna politickým Černým Petrem pro Andreje Babiše a ANO, kteří Okamurovi získali klíčový post díky nově složené koalici. Na mezinárodní scéně je Okamura vnímán jako symbol českého příklonu k populistické a euroskeptické linii. Pokud bude skutečně využívat pozice předsedy Sněmovny k hlasitější kritice evropské, transatlantické či protiruské politiky, může to znamenat komplikace při diplomatických jednáních nebo při snahách ANO distancovat se od nejostřejších populistických narativů.
Zůstává otázka, zda Okamura zůstane jen hlasitým mluvčím domácí politické frustrace, nebo se pod jeho vedením promění i postavení Česka na mapě Evropy. Pro Babiše – a možná pro celou novou vládu – to může být v blízké budoucnosti problém, který nelze řešit jednoduchými kompromisy nebo PR prohlášeními.
