Článek
Jak se stavět k odstoupení ministra spravedlnosti Blažka? Figuroval v některých kauzách, ve kterých mu bylo možné jako vrcholovému politikovi oprávněně vyčíst morální pochybení. Nakonec odstoupil až po kauze bitcoinů, která byla zřejmě tou poslední kapkou. O co při tom vlastně šlo? Rošťák má nečisté peníze, o které ho stát nemůže připravit, protože mu nelze nic dokázat. A třeba i ve snaze šetření policie utlumit (a vyloučit nelze ani určité výčitky svědomí, když se mu zdá, že zákon je na něho i přes jeho provinění krátký), nabídne rošťák třetinu těch peněz státu. Nevzít je by byla chyba, protože v takovém případě by mu zůstalo k dispozici víc peněz, kterými by mohl společnosti škodit. Takže peníze vzít byl správný krok. Záměr financovat z těchto peněz jakékoliv státní výdaje byl ovšem pochybením, neboť využitím peněz podezřelého původu se stát diskredituje. A na tuto skutečnost měl právě ministr spravedlnosti jako největší odborník vládu upozornit a navrhnout řešení, které by stát nekompromitovalo, např. věnovat peníze na válku Ukrajině. V takovém případě by vláda vykonala 2 dobré skutky (o třetinu omezila rošťákovi případnou další nezákonnou činnost a účinně přispěla na aktivní boj proti světovému zlu) a mohla být hrdá na to, jak se s případem vyrovnala. Že na cestě ke chvályhodnému řešení pochybila, to přiznala a vyvodila z toho i důsledky. A snad najde i vhodný způsob, jak s penězi naložit, aby si chválu opravdu zasloužila.
Co je ale na této možná trochu neobvyklé kauze nejvíce odpudivé a odsouzeníhodné, je chování hnutí ANO. Toto hnutí má čele člověka, který nerespektuje zákony ani soudní rozhodnutí a své názorové oponenty se nestydí veřejně vulgárně urážet. A s tímto v řadě kauz odsouzeným podvodníkem se samozvaně pasovalo na největšího moralistu a jediného důsledného ochránce spořádané společnosti. V této partě, která své první volby vyhrála s tvrzením, že „je jediná, která uznává presumpci viny“, zřejmě není jediný soudný člověk ani někdo, kdo by se uměl stydět. Volba Babiše, tohoto duchovního spřízněnce Orbána a Fica, znamená nahradit uvážlivou, empatickou a smířlivou politiku současné vlády politikou prospěchářskou, hulvátskou a konfrontační. Je trapné, že si to tolik lidí u nás neuvědomuje, protože tím o sobě do svého okolí vysíláme nelichotivý signál (většina EU považuje Babiše za politické zlo) a že tito lidé na svoji volbu nakonec doplatí úplně stejně, jako my ostatní. Docela přesně to ale zapadá do obrazu současného, morálně rozvráceného světa.
