Článek
Den 8.5. je v celém světě slaven jako konec II. světové války. Války, která připravila o život desítky milionů lidí a drtivé většině ostatních přinesla utrpení a strádání. Nevzpomenout tuto událost by bylo nejen nevděkem ke všem, kteří v boji proti hitlerovskému Německu a jeho spojencům padli i dalším, kteří mnohdy s nepředstavitelným rizikem napomáhali k porážce agresora, ale i známkou nepochopitelné lhostejnosti k vlastnímu osudu. Válka je zlo, které lidstvo ohrožuje trvale a kterému musí být v každé době připraveno se bránit. Oslava proto není jen hold hrdinům a obětem, ale musí pro nás být také příležitostí uvědomit si, že obrana míru v každé době může vyžadovat určitou míru našeho odříkání a my my na něj musíme být připraveni. A že každého, kdo válku bezdůvodně kdekoliv vyvolá, musíme považovat za nositele zla a svého úhlavního nepřítele.
Oslavy tohoto výročí u nás jsou tradičně spojeny zejména s holdem hrdinné Rudé armádě, která nás vysvobodila z německé okupace. Při příchodu na naše území byla přirozeně vítána jako osvoboditelka a protože tak to vnímali i ruští vojáci, vznikl mezi nimi a našimi občany vřelý citový vztah, který jsme při následných oslavách vždy pociťovali a zdálo se, že ho příliš nezakalil ani pozdější nástup komunismu. S odstupem doby, s pádem komunismu, následnými zkušenostmi i současnou situací přišel možná čas posoudit tehdejší události střízlivěji a objektivněji.
To osvobození východní Evropy byl jen vedlejší efekt úsilí stalinského Ruska zahnat Němce zpátky do Německa, dobýt Berlín a stát se tak nepochybným vítězem, který má plné právo na válečné reparace a na rozhodování o poválečném uspořádání. Logické a vděku záslužné by bylo, kdyby po ukončení války byla osvobozeným zemím dána možnost svobodně rozhodovat o svém dalším osudu. K tomu ale nedošlo. Vládcové Ruska totiž vědí, že jeho největší bezpečnostní zárukou je především jeho územní rozloha a zima. Tyto dva faktory v minulosti nikdy neselhaly a ohromné Rusko je kvůli nim nemožné natrvalo dobýt a ovládat. Přesvědčil se o tom jak Napoleon, který všechny ofenzivní bitvy vyhrál, ale nebylo mu to uprostřed obrovského ruského území nic platné, tak i Hitler, který se nakonec nedostal ani tak daleko, jako Napoleon. Toto vědomí vede autoritářské Rusko k tomu, aby využilo každé příležitosti získat kontrolu nad novými územími. Tažení do Berlína a z toho plynoucí nutnost mít od hranic Ruska až po Berlín rozmístěná vojska dala Stalinovi obrovskou příležitost využít tento fakt ve svůj prospěch. Zneužil hrdinství svých vojáků a jejich roli osvoboditelů proměnil dodatečně na roli dobyvatelů. Prakticky všechny země, kterými Rudá armáda prošla, ovládly do několika let loutkové komunistické režimy a ony z německého područí přešly do područí ruského. Může se možná zdát, že ruské područí bylo nesrovnatelně snesitelnější (i když popraveným, vězněným a pronásledovaným odpůrcům komunismu to tak určitě nepřišlo), ale skutečností zůstává, že svobodu jsme neměli ani za Němců, ani za z Moskvy řízených komunistů. Je proto přirozené, že my dnes můžeme vnímat Rusko i jeho oslavy trochu jinak a necítíme potřebu při nich vypichovat tu jejich „osvoboditelskou“ úlohu.
Nepochopitelná je v těchto souvislostech vnitřní potřeba slovenského premiéra Fica jít do Moskvy děkovat za osvobození a to zrovna z válečných zločinů obžalovanému Putinovi. Asi by se Fico dostal do potíží, kdyby se ho někdo zeptal, od čeho že bylo Slovensko, tento po většinu války fašistický stát a spojenec hitlerovského Německa, se kterým bojoval proti Rudé armádě, vlastně osvobozeno. Od fašismu a spojenectví s Německem se totiž Slováci osvobodili oficiálně vlastním přičiněním svým SNP. Samozřejmě se mohli nechat porazit jako fašistický nepřítel Rusů právě tak, jako sousední fašistické Maďarsko a následný vývoj ukazuje, že výsledek by byl úplně stejný. Že následný vývoj bude ve východní Evropě zcela v režii Rusů, s tím ovšem (možná trochu naivně) nepočítala čsl. exilová vláda, která naléhala na to, aby Slovensko - jako celou válku předpokládaná poválečná součást obnovené Československé republiky – nefigurovalo na seznamu poražených fašistických států a zřetelně se odpoutalo od své fašistické reality ozbrojeným povstáním. I když se do toho bratrům Slovákům příliš nechtělo - části národa fašistická realita nevadila a i zbylou část (doufejme, že převažující), ochotnou se vzbouřit, vyváděly z aktivity závažné vnitřní rozpory, týkající se poválečného uspořádání Slovenska - nakonec k němu došlo. Takže pokud by chtěl Fico jezdit děkovat někomu do zahraničí za osvobození od fašismu, měl by jezdit do Prahy (Rusové SNP přes úpěnlivé žádosti londýnské vlády podpořili nedostatečně, protože pro ně byly pochopitelně prioritní boje na frontě a bylo jim vcelku jedno, jestli při svém příchodu na Slovensko ho budou porážet nebo osvobozovat). A pro osvobození od Němců platí pro Slovensko to samé, co pro další státy východní Evropy – je lepší upřímně slavit konec války a pachuť z osvobozenecké role Rusů si při tom raději moc nepřipomínat. Fico se svojí návštěvou moskevských oslav staví do role užitečného idiota, úplně zbytečně před celým světem obnažuje dosud asi nejbolavější místo slovenské historie a možná zadělává Slovensku na další takové do budoucna. Jeví se jako Mimoň, který není schopen zorientovat se v realitě, a důsledky jeho nekompetentnosti pociťuje současné Slovensko nejen ve sféře politické, ale i hospodářské.
Můžeme se ptát, jak je možné, že si Slováci do čela zvolili takového člověka – ale pozor! K volbě úplně stejného Mimoně jako premiéra naší vlastní vlády máme v současnosti razantně nakročeno i my. Pokud k tomu dojde, přestane pro nás být nechápavá otázka „jak je to možné, že …?“ aktuální (už proto, že nebudeme chtít slyšet odpověď) a přepustíme ji raději svému okolí.
