Článek
Jen Náprstková, prosím!
Kdo byla žena, která celý život stála po boku Vojty Náprstka — a přesto se neztratila ve stínu
„Jen Náprstková, prosím!“ Těmito slovy údajně reagovala Josefa Náprstková, když ji někdo oslovil jako „milostivou paní“. Ačkoli stála celý život ve stínu svého muže – národopisce, mecenáše a zakladatele slavného muzea – svým odhodláním, skromností i pracovitostí se nesmazatelně zapsala do české kulturní historie.
Dnes je připomínána především jako manželka Vojty Náprstka. Ale jak ukazuje i publikace Jen Náprstková, prosím od Mileny Secké z Národního muzea, Josefa byla mnohem víc než jen „žena po jeho boku“. Byla klíčovou postavou mnoha jejich společných projektů — i tichou silou, která je umožnila.
Ze sklepa až do salonu
Josefa, rozená Křížková (1838–1907), pocházela z chudých poměrů. Její otec pracoval ve vinopalně v domě U Halánků, který patřil rodině Fingerhutových (později Náprstkových). Sama Josefa tam nastoupila jako mladší stoličná a postupně se vypracovala až na vedoucí provozu lihovaru.
Nejenže se naučila obchodovat a řídit podnik, ale postupně převzala i správu domácnosti — a právě tam poznala Vojtu Náprstka, který se vrátil z amerického exilu v roce 1858.
Nerovný vztah, silná žena
Jejich vztah se vyvíjel pomalu — i dramaticky. Vojtova matka Anna Fingerhutová si Josefu oblíbila, ale jako „panské partii“ jí nikdy nefandila. Pro ni zůstávala služebnou. Nesouhlasili však ani Josefini rodiče. Matka ji dokonce na smrtelné posteli přiměla slíbit, že dům U Halánků po její smrti opustí.
Aby toho nebylo málo, Josefa žárlila na svou mladší sestru, které Vojta Náprstek údajně věnoval jistou pozornost. Sama si nebyla jistá, jestli vztah s Vojtou má budoucnost – a jakou cenu za něj zaplatí.
Nakonec ale přece jen zvítězilo partnerství i náklonnost. Vojtova matka později také proti sňatku už nebyla, nicméně ale chtěla být až do své smrti paní v domě. Tak Vojtovi a Josefě nezbylo nic jiného, než čekat. Vzali se až v roce 1875, tedy 2 roky po smrti Vojtovy matky, a šlo o teprve druhý civilní sňatek v Praze. Josefě tehdy bylo 37 let, Vojtovi 49.
Tajná manažerka impéria
Po svatbě se Josefa stala nejen manželkou, ale hlavně manažerkou, účetní, sekretářkou a často i mozkem operací, které nesly jméno jejího muže. Vedla korespondenci s profesory z Indie, lékaři na Sumatře i cestovateli, jako byl Emil Holub. Věděla, kdy a jak napsat dopis – nebo kdy si jít říct o peníze.
Podle autorky knihy Mileny Secké chodila za možnými dárci „kolem oběda“, kdy byli hladoví a chtěli mít klid – což zvyšovalo šanci, že ji rychle a štědře odbudou. Tato strategie z ní dělá jednu z prvních a nejúspěšnějších „fundraiserek“ české kultury.
Vedle toho byla členkou a hybnou silou několika ženských spolků, například Amerického klubu dam. Organizovala sbírky (např. na pomník Boženy Němcové), vychovala pět sirotků, vedla knihovnu, starala se o exponáty a podporovala vzdělání žen.
Práce našich matek
Od konce 70. let 19. století sbírala textilie a lidové výšivky z různých koutů českých zemí i Slovenska. Její kolekce s názvem „Práce našich matek“ je dodnes součástí Etnografického oddělení Národního muzea. Nešlo přitom o nějakou „ženskou zábavu“ — byla to pečlivě budovaná dokumentace lidové kultury, která by bez Josefy možná vůbec neexistovala.
Sama, ale ne zlomená
Po smrti Vojty Náprstka v roce 1894 se Josefa ujala vedení muzea i knihovny. Nechala přistavět novou muzejní budovu, rozšiřovala sbírky a do posledních let života zůstala aktivní v celé řadě spolků a iniciativ. Nikdy si nepřestala vážit obyčejné práce — ve svém domě pořád dělala mnoho domácích prací, opravdu to nebyla žádná milostpaní. Nosila obnošené šaty, říkala si prostě „Náprstková“ a mluvila s každým – bohatým i chudým – jako rovná s rovným.
Strom, který zakořenil
Josefa zemřela v roce 1907. Její popel, spolu s Vojtovým, je uložen v domě U Halánků. Na nádvoří muzea kdysi zasadila břízu, které se říkalo Pepička – a přála si, aby si její větvičku odnesla i do rakve. Dnes tam roste Pepička II.
Ta bříza tam ale není jen stromem. Zakořenila, stejně jako Josefa Náprstková zakořenila v domě U Halánků – a v české kulturní paměti. Nenápadně, pokorně, ale pevně. A napořád.
Josefa Náprstková, žena, které za mnoho vděčíme.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josefa_N%C3%A1prstkov%C3%A1
https://dvojka.rozhlas.cz/pletli-si-ji-s-zebrackou-osobni-prospech-ale-manzelku-prazskeho-mecenase-8715004
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-josefa-naprstkova-zena-pro-kterou-bylo-paradeni-zbytecne-a-nepodstatne-40012669
