Tisíce za hračky, které leží v koutě? Nejlepší zábava nestojí ani korunu

Jako každý rodič jsem několik let řešila zásadní otázku: jak zabavit děti a jaké hračky jim pořídit. Zná to asi většina z nás. Dítě touží po nejnovější hračce z reklamy, vy mu ji pořídíte, ono si s ní vydrží hrát pět až deset minut, a pokud u ní vydrží hodinu, jásáte, že jste uspěli s výběrem.

Paradoxem je, že hračky, které si děti samy nejvíc vymodlí, je obvykle baví nejkratší dobu. Možná je to přehnaným očekáváním ze všech těch pestrobarevných reklam. Ve finále, když už dítě věc má doma, zjistí, že je to vlastně nuda. Po týdnu už ani neví, že nějakou hračku dostalo, natož kde vlastně leží. To my rodiče si to samozřejmě pamatujeme velmi dobře - ty věci totiž často nejsou zrovna levné. Pro dětí je to ale jen další krám, který hodí do krabice k ostatním.

Po zkušenostech z vlastního života jsem zjistila, že ve finále si děti vydrží hrát mnohem déle s hrnci vytaženými z kuchyňské skříňky než s nejdražší stylovou dětskou minikuchyňkou s příslušenstvím, kterou jsme jim pořídili.

Už odmalinka děti raději sahají po běžných „dospěláckých“ věcech. Fascinuje je ovladač od televize, klíče, telefony nebo obyčejná kuchyňská metlička. Tak proč jim to nedopřát? Jen to chce trochu fantazie. Člověk může použít v podstatě cokoli, co má zrovna doma. Samozřejmě musíme jako rodiče dbát na věk dítěte a bezpečnost (riziko poranění, spolknutí drobných částí atd.).

Pokud se ale naučíte rozvíjet svůj vlastní kreativní talent (přesně tak, jak to chcete naučit své děti), dokážete je zabavit i bez všech těch multifunkčních plastových nesmyslů, které svítí, blikají, řvou divnými pazvuky a kvůli kterým byste málem museli skončit na pokraji bankrotu s hypotékou na autodráhu.

Jde o to, že děti více zajímá vaše pozornost a to, když tu činnost děláte s nimi, než sebevětší blikající panoptikum. Jak děti rostou, tak samozřejmě přebírají iniciativu a přijde ono „já sám/a“, ale základem toho je, že to odpozorovávají od nás dospělých. Sledují postup „našeho“ hraní, co a jak děláme, a touží po tom dělat to také. Takže pokud dítě odbyjete koupenou hračkou a sami jdete vařit nebo jste na telefonu, tak co se asi stane? Ta hračka je zajímat nebude a budou chtít dělat přesně to, co dělá rodič.

Kuchyň je pro dětí takový malý skrytý zábavní park. Maminky či tatínkové tam tráví spoustu času a věcí, které dospělí používají, je tam tolik, že nějaké obyčejné chrastítko je úplně o ničem v porovnání s plastovou mističkou, vařečkou a trochou vody. Do misky s vodou můžete přidat třeba i pár kostek ledu, čímž hru zase skvěle obměníte - led studí, klouže a děti fascinuje, jak se jim rozpouští před očima. Je to geniální otevřená hra, která rozvíjí koordinaci oko-ruka, hrubou motoriku a učí dítě základům fyziky (přelévání, šplouchání, akce a reakce). Nebo když ty mističky „vytuníte“, oblepíte izolepou s průchody a dovnitř naházíte pár třeba korků od vína (nebo cokoli jiného, co je pro věk dítěte bezpečné) a ono se snaží ty předměty z té misky vytahovat.

A co potom takové pevné plastové sáčky naplněné vším možným materiálem z kuchyně a přilepené na stoleček? Vytvoříte jim tak senzorické sáčky a pro děti je to fantastická, bezpečná a rozvíjející zábava. Dítě zkoumá různé textury (hladká mouka, tvrdé těstoviny, tekutá voda), což skvěle stimuluje mozek a jemnou motoriku. Trénuje u toho i soustředění - často je fascinuje, jak se věci uvnitř sáčku hýbou pod tlakem prstů, a dokážou u toho vydržet překvapivě dlouho.

Obrovský úspěch u nás sklidily také obyčejné magnetky a starý plech na pečení. Měli jsme sadu magnetek se zvířátky, tak se vzal starý plech, na který jsme namalovali kytičku, boudu, domeček, ohradu a strom, a dali dítěti krabičku s magnetkami zvířátek. Potom jsme společně umísťovali příslušná zvířátka (či hmyz) tam, kam patří. Případně jsme plech otočili a dítě dostalo pouze magnetky s tvary a mohlo je lepit, jak se mu chtělo.

Svatým grálem je pak rozbalování. Asi nejzábavnější forma hraní u nás. Do pečicího papíru jsme zabalili všechny možné předměty různých barev a dali je do krabice či velké mísy. K tomu dostalo dítě různobarevné krabice a při rozbalování předměty umísťovalo do příslušných krabic podle barev. Případně stačí jen dvě krabice na měkké a na tvrdé předměty, možností je více. Děti milují rozbalování. Trhat papír a zkoumat, co je uvnitř, je zabaví na dlouho a skvěle to procvičuje prsty.

Nápadům se meze nekladou, vyžaduje to jen trochu kreativity a pozornosti rodičů. U starších dětí můžete přidat i sypké a suché plodiny, nebo naopak už trochu mazlavé, ale počítejte s nepořádkem. Jenže co je nepořádek, který máte uklizený za pět minut, v porovnání s hodinovým hraním a rozvojem dítěte? A vlastně u dětí můžete použít i hru na „úklid“, kdy vám s ním samy pomáhají, a tím se také zabaví. Toto je ale potřeba aplikovat již od začátku. I úplné batole, které reálně ještě neuklidí vůbec nic, může dostat do ruky malý hadřík a „pomáhat“ s vámi. V ten moment vůbec nejde o to, jaký je výsledek, ale o to, že si dítě buduje návyk. V budoucnu to pak už jen vypiluje k dokonalosti. Pokud ho naopak zpočátku necháte jen tak a všechno uklízíte sami, tak ve věku, kdy by už reálně pomoci mohlo, se od toho s radostí distancuje.

Jak dítě roste, rostou s ním i naše možnosti. A obyčejné kartonové krabice jsou u toho naprosto nepostradatelným materiálem. Tolik možností a tolik hodin čisté herní radosti jsme snad s ničím jiným nezažili. Ať už máte doma kluky, nebo holky, krabice využijete vždy. Jen jim musíte ze začátku trochu pomoci s nápady a ukázat jim, co a jak.

Vzorec je přitom jednoduchý:

S krabicemi můžete vytvořit celé světy a představivosti se meze nekladou. Od hradů, zámků a patrových domečků s vybavením pro panenky až po autodráhy, roboty, města pro angličáky nebo pulty pro restaurace a kuchyňky. Když dítě dostane plastovou autodráhu z obchodu, dráha se prostě jen rozbalí a dítě si hraje. Je to sice super, ale taková hračka má jasně dané hranice. Koupená hračka dává hotový produkt, ale krabice dává nekonečný proces.

Když totiž autodráhu nebo domeček stavíte společně, samotné tvoření se stává tou největší hrou. Můžete přidat nespočet prvků, které si tam dítě zrovna přeje. Stačí pár krabic či kartonů, izolepa, lepidlo a jakékoli barvy - pastelky, vodovky, tempery nebo fixy. Dítě si tak může navrhnout svůj vlastní jedinečný „design“.

Doma navíc určitě najdete spoustu věcí, které by jinak skončily v koši:

Právě tyhle malé detaily dělají hru dokonalou. Společné vymýšlení a zběsilé lepení izolepou je často mnohem větší zábava než samotné následné ježdění s autíčky. Dítě zažívá silný pocit: „Já a máma/táta tvoříme něco velkého.“ Učí se tím vidět věci jinak, což je obrovský trénink pro mozek. Když si navíc domeček samo pomaluje, získá k němu úplně jiný vztah - není to anonymní plast z továrny, je to jeho autorské dílo. Podvědomě tak také zjišťuje, že odpad se dá proměnit v poklad.

Pro dětí je tento „low-cost“ svět často mnohem lákavější než drahé hračkářství, protože v něm neplatí žádná pravidla a mohou si samy diktovat, co kde bude. A co si budeme povídat, získáte tím hodně i vy. Když se rodiče pustí do takového projektu, chytne je to taky. Rozhodně vás to bude bavit víc než tupé, bezmyšlenkovité ježdění s autíčkem sem a tam na koberci, u kterého byste po pěti minutách začali zívat nudou a pokukovali po telefonu, jak se nepozorovaně vypařit.

U holčiček to funguje naprosto stejně. Vytvořit si vlastní domeček pro panenky přesně na míru, z každé větší krabice udělat jednu místnost, vybavit ji kartonovým nábytkem a látkovými dekoracemi - no kterou mladou slečnu by to nelákalo? Nebo si postavit pultík s butikem, ze starého oblečení a zbytků látek navrhnout vlastní módní kolekci a k tomu vyrobit šperky z těstovin, korálků nebo kamínků. Ani jedno staré ramínko pak nepřijde nazmar.

Děti sice mají obrovskou představivost, ale často jsou omezené tím, že si zkrátka nedokážou představit to „nepředstavitelné“ - netuší, že by něco takového vůbec mohly samy dokázat. Proto jsme tu my, abychom jim na začátku ten jejich motor kreativity nastartovali a ukázali jim, že skvělé věci jdou postavit i z obyčejných krabic na vyhození. Postupem času se ten motor rozjede sám a vy budete jen koukat, s jakými úžasnými nápady vaše děti začnou přicházet samy od sebe.

Svět mimo domov je pro malé dítě jako cesta do jiného vesmíru. Nabízí tolik nových podnětů a nekonečno možností! Už jen obyčejná tráva, kamínky, hlína, klacíky, listy, květiny nebo šišky nestojí rodiče ani korunu, ale pro dětskou fantazii mají hodnotu zlata. Navíc venku odpadá ten největší strašák nás rodičů: strach z nepořádku.

Jen je dobré myslet na vhodné oblečení. Nejnovější módní kousky nechte doma, je čas vytáhnout věci s nevypratelnými fleky či malými dírkami, které si v šatníku schováváte na ono pověstné „co kdyby se to ještě na lítačku hodilo“. Vám jako rodiči okamžitě ubude stres z toho, že dítě drahé oblečení zničí, a potomek naopak dostane svobodu objevovat svět bez neustálého okřikování, že se ušpiní.

Vaření z přírodnin nebo lovení „pokladů“ v podobě rozmanitých tvarů a barev je naprostý základ. Různé druhy květin, kamínků nebo klacíků, které nám tvarem něco připomínají, jsou pro hru zlatý důl. Textura, hrubost či vůně materiálů navíc skvěle zapojují smysly. Malé děti objevují svět hlavně přes ně - všechno si musí okoukat, osahat, očichat a v některých případech bohužel i ochutnat (zde samozřejmě musíme být jako rodiče obezřetní).

Drobné prohřešky jsou ale k dobru. Pokud si chce dítě otestovat louži nebo bahno, nechte ho. To, že mu suše řeknete, že do louže nesmí, protože je to „fuj a ble“, mu nic nedá. Pamatuji si na situaci, kdy mé tehdy ještě nechodící dítě fascinovaně zíralo z kočárku na zablácenou kaluž na polní cestě. Tak malému stvoření logicky nevysvětlíte, co to to bahno vlastně je. Vyndala jsem ho tedy ven a nechala ho dotknout se bláta bosýma nožičkami. Nejdřív bylo obezřetné, opatrně zkoušelo jeden prstíček, pak celou plosku nohy, až si to bahno pořádně otestovalo. Ta čistá radost a smích stály za to! Každopádně to chce mít s sebou vždycky dobrou zásobu vlhčených ubrousků nebo lahev s čistou vodou na omytí před návratem do kočárku.

Se staršími dětmi se hra venku posouvá - stejně jako doma - na úplně jiný level. V momentě, kdy už dítě komunikuje, rozumí vám a vnímá logické souvislosti, naskytne se vám spousta nových příležitostí. Každá obyčejná pochůzka, ať už je to cesta na hřiště, k lékaři nebo do obchodu, se může proměnit v tematickou hru.

Když dítěti řeknete: „Jdeme do krámu nakoupit,“ je to nuda. Dítě se stává jen pasivním a často otráveným účastníkem. Stačí z toho ale udělat dobrodružnou výpravu. Říkám tomu „objevitelské hry“. Cestou si vymyslím jednoduchý příběh a dítě musí hledat určité předměty kolem sebe (stačí, že je očima najde a ukáže na ně). Začít můžete s obyčejnými tvary (najdi něco kulatého, něco hranatého) nebo barvami (najdi něco červeného). S věkem pak můžete úkoly upřesňovat: hledáme tři červená auta, bílou květinu nebo namalované jablíčko.

Čím je dítě starší, tím zajímavější může být příprava - stačí vzít list papíru, namalovat nebo napsat na něj seznam věcí a nechat dítě, aby si je na cestě jako správný detektiv odškrtávalo. Základem úspěchu je dobrý příběh: proč ty věci vlastně musíme najít a jak tím pomůžeme hrdinovi z pohádky? Skvělým trikem je mít v kapse schovanou drobnou odměnu za splnění mise, kterou na konci nenápadně podstrčíte. Může to být klidně obyčejné jablko, které dítě celou cestu do obchodu a zpět pomáhalo v příběhu zachránit. Z nudné povinnosti uděláte aktivní misi, kde je dítě hlavním hrdinou. Místo otravného popohánění „dělej, pohni se“ běží dopředu samo, protože má cíl a oči na stopkách. Zažívá pocit vlastní důležitosti a kompetence.

Tato hra navíc učí děti (a vlastně i nás dospělé) vnímat okolí. Kolikrát projdeme ulicí a vůbec netušíme, co jsme minuli. Dítě díky vám začne vnímat detaily, barvy a trénuje neuvěřitelnou všímavost.

Další skvělou hrou se staršími dětmi je „Průvodce“, kdy si jednoduše otočíte role. Řekněte dítěti: „Jsem dneska hrozný popleta, tak budeš můj kapitán a navigátor. Musíš mě bezpečně dovést do obchodu, abychom nakoupili na oběd, a dohlédnout, abychom na nic nezapomněli, jinak nebudu moct uvařit. Ale pozor, nesmíme šlápnout na žádnou spáru na chodníku, protože to je žhavá láva!“

Uvidíte, jak vážně a zodpovědně dítě tuhle roli vezme. Sledovat tu okamžitou proměnu a hrdost je fascinující. Děti v určitém věku nesmírně touží po autonomii a po tom, aby byly brány vážně. Když jim dospělý dobrovolně předá kontrolu a ukáže drobnou zranitelnost („zachraň mě, já bych se ztratil“), je to pro ně obrovský projev důvěry.

Když se pak dítě soustředí na to, abyste vy nešlápli do „lávy“ a dohlíží na směr cesty, dává paradoxně mnohem větší pozor na auta, přechody a bezpečnost obecně, než kdybyste ho jen mechanicky táhli za ruku a napomínali ho. A když v krámě bezradně hlesnete: „Kapitáne, já úplně zapomněla, co všechno potřebujeme na ty špagety, pomůžeš mi?“, dítě začne horečně přemýšlet a hledat očima rajčata nebo sýr. Už to není pasivní sezení v nákupním vozíku, je to strategická mise.

Ten pocit na konci dne, kdy úspěšně dorazíte domů, vybalíte nákup a vy svému dítěti řeknete: „Teda kapitáne, bez tebe bychom dneska byli úplně ztracení, moc ti děkuju,“ - to je pro dětské sebevědomí ta nejlepší injekce, jakou mu můžete dát.

Většinou usilovně přemýšlíme, jak dítě zabavit. Nakupujeme spousty zbytečností, které nedokážou udržet jeho pozornost ani na půl hodiny (i když marketing té hračky slibuje hory doly), ale zapomínáme, že základem všeho je naše aktivní pozornost. Marketing nás neustále masíruje tím, co všechno dítě ke svému zdravému rozvoji nutně potřebuje. Pravda je přitom taková, že nejlepší hračka na světě je rodič, který je v danou chvíli opravdu přítomný. Dítě sice ještě nemá rozum z marketingu, ale bezpečně pozná, když s ním sice fyzicky sedíme na koberci, ale hlavou jsme v práci nebo zrovna sjíždíme mobil.

Ať už děláte cokoli, zapojte do toho děti - i s rizikem následného úklidu nebo ušpinění. Předejte jim občas pomyslné kormidlo, ať už při dobrodružné výpravě za nákupem, nebo při popuštění fantazie, kdy společně vytváříte krabicový svět. Hlavně buďte v tom okamžiku s nimi.

Jako rodič moc dobře vím, že je to občas náročné. Upřímně si přiznejme, že nás některé dětské hry prostě absolutně nebaví a hlavou nám v tu chvíli lítá seznam všeho, co ještě musíme doma udělat. Jenže od toho máme kormidlo v ruce my dospělí. Můžeme ty hry přece přizpůsobit tak, abychom u nich sami nezívali a neusínali nudou. My dospělí jsme už zapomněli, jaké to je si hrát. Když ale přijdou děti, máme konečně možnost se znovu pořádně vyřádit. A pokud se to někomu zvenčí nebude zdát a bude nás mít za blázny? Vždycky je v záloze ta skvělá výmluva: „Ehm, já to dělám jenom kvůli dětem…“ I když nás to ve finále samotné začne neskutečně bavit.

Děti jsou pro nás vlastně taková legální vstupenka zpátky do dětství. A jakmile aktivita začne bavit vás, vaše upřímné nadšení se okamžitě přenese i na děti a u činnosti pak společně vydržíte klidně i několik hodin. V dospěláckém světě se sice s oblibou říká, že pokud děláte práci, která vás baví, už to vlastně není práce. Jenže ruku na srdce - málokdo z nás má v realitě svou vysněnou práci snů a do hry vstupuje nespočet faktorů, které prostě neovlivníme. Ale tady, v tom našem domácím mikrosvětě s dětmi, to změnit můžeme. Tady jsme šéfové my. Tak proč to neaplikovat právě v dětském světě a nebýt jeho plnohodnotnou součástí?

Zkusme vytvořit takové podmínky, kdy hra nebude nuda ani pro jednoho z nás. Kdy se stresující nákup s dětmi promění v zábavnou misi. Kdy nebudeme utrácet tisíce za plastová udělátka, ale dopřejeme dětem to, po čem opravdu nejvíc touží - být součástí našeho dospěláckého světa, klidně i s tou obyčejnou plastovou mističkou, vodou a vařečkou v ruce.

Děti nechtějí žít izolované v dokonalém dětském pokojíčku plném drahých plastů. Chtějí dělat přesně to, co děláme my. Chtějí vařit, nakupovat, uklízet a montovat. Když jim to dovolíme (i za cenu toho, že nákup trvá o dvacet minut déle a mouka je po pečení až za ušima), dáváme jim ten největší dar do života. Rodičovství totiž nemusí být jen unavený management a neustálé vymýšlení, jak dítě „přetlačit“ dokonalejší hračkou. Stačí jen trochu změnit perspektivu a udělat si ze života s dětmi jedno velké, parádní hřiště.