Článek
Před dvěma lety jsem prožívala náročné životní období a v důsledku psychické únavy jsem bývala občas mimo a nedocházely mi běžné věci, které bych si za normálních okolností uvědomovala. A přesně tohle vedlo k oné děsivé situaci, která posléze v mé knihovně vzpomínek právem dostala nálepku: „Největší trapas v mém životě“.
Bylo zrovna léto a v paneláku ve městě panovalo v oněch dnech takové vedro, že to bylo místy na padnutí, a všechna okna jsem proto v tomto období měla dokořán otevřená. Jednu červencovou sobotu jsem vstala po ne moc kvalitním spánku, vyčistila si zuby a šla si připravit ovesnou kaši a kafe ke snídani. Měla jsem na sobě pyžamové kraťásky a tričko s krátkým rukávem a protože už i teď, v deset hodin ráno, bylo neskutečné vedro, tričko jsem si sundala a zasedla k jídelnímu stolu polonahá. Jelikož jsem žila sama, nebyl tu nikdo, koho bych tím pohoršovala.
Po snídani jsem se vydala na průzkum lednice a spižírny, abych zkontrolovala své zásoby, protože jsem věděla, že se za uběhnutý pracovní týden dost ztenčily a bude potřeba nakoupit. A co můžeš udělat hned… Uložila jsem si do paměti těch několik potřebných položek a šla si do předsíně, kde mám šatní skříně, vybrat nákupní outfit.
A tady jsem udělala blbost číslo jedna, která následně spustila lavinu nešťastných událostí. Jak jsem byla mimo, tak jsem namísto toho, abych se prvně oblékla a pak si šla vybírat boty toto pořadí přehodila, a jenom v těch kraťoučkých kraťasech a „nahoře bez“ se vydala pro tenisky, které si hověly v botníku - na chodbě za vstupními dveřmi do mého bytu.
Nikdy, opakuji NIKDY předtím jsem se ze svého bytu nevydávala takto nedostatečně oblečená. A rovněž NIKDY by mne nenapadlo vycházet z bytu, aniž bych v ruce svírala klíče pro případ, že by se nějakým nedopatřením během toho krátkého okamžiku dveře zabouchly.
Jenže já se v tu chvíli nenacházela ve svém běžném rozpoložení a tak jsem obě výše uvedené zásady porušila. Odemkla jsem a otevřela vstupní dveře s plánem, že se jen natáhnu pro své boty a zase se bleskurychle vrátím do bezpečí svého bytu. Bohužel mi nedocvaklo ani to, že jsou otevřená okna, která způsobují průvan a že když se na rohožku před svým bytem postavím oběma chodidly, vystavuju se dost velkému riziku, že nestihnu včas zareagovat, kdyby zrovna zafoukal vítr a chtěl mi přibouchnout dveře.
Všechno se to událo dílem okamžiku. Sotva jsem vylezla ze dveří, ozvala se rána a já nevěřícně zírala na uzavřený vchod do bytu. Nějakou chvíli mi trvalo, než jsem přišla natolik k sobě, abych si uvědomila, že - „Ano, Stázko, opravdu se ti to děje. Opravdu tady stojíš na veřejné chodbě bytovky, kde tě může vidět kterýkoli soused, jak se tu producíruješ do půli těla obnažená. Vyrovnej se s tím, protože lepší to nebude.“
Uvědomit si to byl ale jen jeden díl skládačky, ten další byl takovouto příšernou realitu přijmout. Stála jsem na své hrubé rohožce s motivem kostiček úplně strnule několik minut a jediné, na co jsem se vzmohla, bylo opakovaně se otáčet a zas a znova se zklamaně přesvědčovat o tom, že se do svého bytu opravdu nedostanu, protože mi v tom brání neústupně se tvářící dveře, které mají klíče uvězněné v zámku z druhé strany, než potřebuju.
Konečně jsem tedy začala vyhodnocovat své možnosti. Přítel, který měl náhradní klíče se o mé svízelné situaci neměl jak dozvědět a nejbližší kamarádka, která by mi - v případě, že by zrovna byla doma - mohla poskytnou azyl a půjčit nějaké to triko, bydlela o několik vchodů vedle. A jelikož byl víkend a hezké počasí, dalo se předpokládat, že veřejné prostranství na našem malém sídlišti bude plné lidí. Opravdu se mi nezamlouvala představa, že se vydám na trestnou výpravu přes půlku ulice, budu si dlaněmi sveřepě zakrývat svá ňadra a tvářit se na kolemjdoucí, že přece vůbec o nic nejde, a nakonec stanu před panelákem, kde kámoška bydlí a marně a zoufale budu tisknout zvonek, na který nikdo nezareaguje, protože nebude doma.
Tuto variantu jsem tedy zavrhla a projela si v hlavě seznam mých sousedů, z nichž nakonec vzešli dva favoriti, na které jsem se rozhodla zazvonit. Jedni z nich bydleli o patro výš, ti druzí se nacházeli na stejném patře jako já. Přinutila jsem tedy ztuhlé končetiny do pohybu a přešla na druhý konec chodby a pár vteřin si ještě dodávala kuráže, než jsem stiskla zvonek.
Druhou rukou jsem se zakrývala.
Chvíli bylo ticho, ale pak jsem za dveřmi zaznamenala pohyb a ještě víc se studem schoulila do sebe.
Otevřela mi - k mé obrovské úlevě - mladá maminka na mateřské, se kterou jsme občas, když jsme na sebe v baráku nebo v jeho okolí narazily, prohodily pár slov a překvapeně na mne zírala. Rudá od té ostudy jsem vykoktala, co se mi stalo a ona se rozesmála na celé kolo. Naštěstí jenom nakrátko. Pak poodstoupila stranou a pokynula mi rukou, abych šla dovnitř.
„Pojďte dál, nebojte, jsem tu sama, manžel je v práci.“
Půjčila mi své tričko a mobil, abych mohla kontaktovat přítele a už řádně oděná si běžet vyzvednout náhradní klíče. Boty, které byly hlavním viníkem celé téhle patálie, jsem si pak vyzvedla ve svém botníku.
Se stále silně bušícím srdcem.
Zdroje:
Autorský příběh o vlastním zážitku
