Psí poslání

Pes se začal vyvíjet ze svého předchůdce vlka někdy před 15 - 13 000 lety a vědci předpokládají, že se jednalo o vůbec první domestikované zvíře. Vlci samotní jsou sociální bytosti, které si vytváří ve svých smečkách vlastní hierarchii a znají tak pojmy jako je dominance či podřízenost a mají potřebu sociálního kontaktu, což je od počátku predurčovalo k bližšímu propojení s člověkem.

Vlci jsou ale naturelem velmi plachá zvířata, takže k jejich většímu navázání na lidskou rasu docházelo postupně. U jeho zrodu patrně stála vlčí zvědavost a pravděpodobně i předpoklad, že v člověku našli nový a cenný zdroj potravy. Ten si nejspíš zpočátku o vlcích myslel totéž, ale pomalé sbližování, ke kterému mohlo pomoci darování něčeho na zub nějakému osamělému jedinci nebo péče o zatoulané vlče, zajistilo oběma stranám čas na to, aby jim došlo, že si mohou být vzájemně ku prospěchu.

Vztah mezi lidmi a vlky se pozvolna prohluboval a ve chvíli, kdy divoké zvíře začalo považovat za vůdce smečky člověka a ne svého vlčího kolegu, se vlk změnil ve psa.

Jako celoživotní pejskařka si už život bez čtyřnohého parťáka ani nedovedu představit. Jsem zvyklá na to, že mne pes doprovází při mých sólových cestovatelských výpravách, které zahrnují i spaní po širákem, kde mi zajišťuje pocit bezpečí, v několika mých obtížných životních obdobích mi pomáhal zahánět mou samotu a dodával pocit, že nejsem na všechno úplně sama, dovedl mne rozesmát různými taškařicemi a lumpárnami a dokonce uměl zafungovat i jako skvělá psychická podpora ve chvílích, kdy mi bylo velmi smutno.

Zažila jsem, že ke mně v takových okamžicích přišel, zahleděl se mi do očí těmi svými bezelstnými kukadly a pak mi položil hlavu do klína. Nebo do mě začal strkat tlapkou, což spojil s vyzývavým pohledem, že už mi v této „scéně“ chyběla jen bublina u jeho tlamy jako bývá v komiksech, ve které by bylo napsáno: „Tak už nebuď smutná a pojď si se mnou radši hrát!“

Jsou ale pejsci skutečně schopni empatie - tedy vžití se do lidské kůže a pochopení toho, co zrovna jejich majitel prožívá natolik, že jeho pocity dovedou sami procítit a podle toho vhodně zareagovat?

Řada vědců je k tomu skeptická a podobné soucitné psí projevy, jaké jsem popsala výše, vysvětlují tak, že pes nejde svého smutného nebo zoufalého pána utěšit, ale jde jen zvědavě zjistit, co se to děje, případně je z pro něj nečitelné situace vystrašený a chce se naopak od svého majitele nechat uklidnit.

Jenže proti těmto tvrzením mluví zjištění z pokusů se psy, kteří byli umístěni do místnosti, kde se nacházel jak jejich majitel, tak naprosto neznámý člověk, co nahlas projevoval svou nepohodu a smutek. Pokud by to bylo tak, jak říkají někteří odborníci - že pes není empatie vůči člověku schopen, dávalo by smysl, aby se pes v takové stresové situaci běžel „schovat“ ke svému člověku. Jenže většina psích respondentů se místo toho opatrně přiblížila k plačícímu cizinci a začala ho „utěšovat“ podobnými projevy, které jsem popsala ze své vlastní zkušenosti.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, psi pochází z vlků, kteří mají vyvinuté sociální cítění, jež jim umožňuje kooperovat ve smečce, k tomu mají za sebou velmi dlouhý proces domestikace, během něhož mohli své vrozené sociální dispozice ještě více „vypilovat“ a uzpůsobit lidským potřebám, takže já se rozhodně přikláním na stranu těch, kteří věří, že naši čtyřnozí parťáci skutečně empatie schopni jsou.

Člověku, který žije sám, dokáže přítomnost psího kamaráda, co na něj po návratu domů čeká a radostně ho přivítá, významně zlepšit kvalitu života a umožnit mu lépe zvládat pocity osamělosti. Proto se psi výrazně uplatňují i jako psychická podpora u osob, které nějakým způsobem strádají - mohou to být například děti v dětském domově, kterým pomazlení se zvířetem a péče o něj může pomoci alespoň trošku zahnat úzkost z opuštění nebo nepřítomnosti rodičů v jejich životě.

Podobnou roli dovede pes sehrát i u osamělých seniorů v domovech důchodců nebo u lidí, kteří trpí psychickými obtížemi. U jedinců, kteří mají problémy komunikovat se svými blízkými, dokáže pes po delší adaptaci zastat roli prostředníka mezi takovým člověkem a jeho okolím. Pro tyto potřeby prochází vhodní psi výcvikem a poté pod vedením svého psovoda provádí tzv. canisterapii (v překladu doslova léčbu psem), do níž spadá vše výše uvedené a řada dalšího.

Jen si zkuste v případě pocitu úzkosti nebo stresu na chvíli zabořit ruce do psí srsti. Kontakt s jeho teplým tělem a trpělivost, se kterou vám to po často velmi dlouhou dobu dovolí, může člověku přinést velkou úlevu.

Já sama ale za největší benefit soužití se psem považuji jeho schopnost bezpodmínečně svého člověka milovat. Váš čtyřnožec žije v přítomnosti, kterou si dovede náležitě užívat a netrápí se tím, co se stalo před půl hodinou, nebo černými scénáři, které někdy dovede náš mozek vyprodukovat stran toho, co nás čeká v budoucnu.

Je šťastný jen z pouhého faktu, že může být s námi. Nezajímá ho, jestli jsme při těle, dostali jsme kopačky nebo se nám v životě něco nepovedlo.

Jeho láska k nám je neměnná a oddaná, a dokonce i psi, se kterými je zacházeno neobyčejně krutě, svého pána nepřestávají milovat. A to je to, co mne na psí povaze dojímá asi nejvíc.

Psí přítel dovede náš život obohatit a vylepšit na mnoha úrovních. Pomozme tedy našim psím parťákům naplňovat jejich poslání tím, že jim půjdeme naproti se stejnou láskou a péčí, jakou jsou schopni věnovat oni nám.

Zaslouží si to.

ZDROJE:

https://www.psychologytoday.com/us/blog/canine-corner/201206/canine-empathy-your-dog-really-does-care-if-you-are-unhappy

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3130240/

https://www.youtube.com/watch?v=mCLQ_8I1paY&feature=youtu.be

https://helppes.cz/en/canistherapy/