Článek
Když se řekne viktoriánská Anglie, mnohým se vybaví přísná morálka, rozmach průmyslu a společnost svázaná pravidly. Pod touto naleštěnou fasádou se však skrýval svět bídy, pokrytectví a zoufalství. Právě v něm mohla vyrůst a dlouhá léta bez většího podezření působit jedna z nejplodnějších sériových vražedkyň historie – Amelia Elizabeth Dyerová.
Narodila se roku 1837 jako Amelia Hobleyová nedaleko Bristolu. Pocházela z početné rodiny a podle dobových svědectví byla inteligentní, ráda četla a psala básně. Její dětství však poznamenala duševní choroba matky, která po prodělaném tyfu trpěla násilnými záchvaty. Amelia o ni musela pečovat až do její smrti v roce 1848. Někteří historikové se domnívají, že právě tato zkušenost zanechala v dívce hluboké psychické šrámy.
Dětské farmy
Po smrti rodičů se učila u korzetářky, později se však provdala za o 35 let staršího George Thomase. Díky němu se stala zdravotní sestrou. Když manžel roku 1869 zemřel, zůstala sama s dítětem a minimálními prostředky. A tehdy vstoupil do jejího života fenomén zvaný „baby farming“.
Viktoriánská společnost byla k neprovdaným matkám nemilosrdná. Zákon z roku 1834 zbavil otce nemanželských dětí finanční odpovědnosti a stigma svobodného mateřství bylo zdrcující. Ženy často neměly jinou možnost než své novorozené děti svěřit cizím lidem – za jednorázový poplatek či pravidelné platby. Tak vznikl výnosný, ale jen minimálně kontrolovaný systém „dětských farem“.
Amelia rychle pochopila, že právě zde leží snadná cesta k penězům. Do novin začala podávat inzeráty, v nichž nabízela láskyplný domov v klidném prostředí. Obvykle požadovala jednorázovou částku kolem deseti liber a výbavičku pro dítě. Zoufalé matky jí věřily. Působila jako zkušená zdravotní sestra, spořádaná vdova, žena s praxí.
Odsouzení za zanedbávání péče
Zpočátku se zdálo, že o děti alespoň nějakou dobu pečovala. Postupně však začala přijímat více kojenců, než dokázala uživit. Péče se změnila v zanedbávání. Děti hladověly, byly utišovány opiáty a jejich úmrtí byla vysvětlována nemocemi. V roce 1879 si vysokého počtu zemřelých všiml lékař a Amelia skončila před soudem. Přesto byla odsouzena pouze za zanedbání péče a dostala šest měsíců těžkých prací.
Trest ji nezastavil, jen poučil. Po propuštění byla opatrnější. Často měnila bydliště i jména, vyhýbala se lékařům a úřadům. Děti už nenechávala umírat pomalu. Zabíjela je krátce po převzetí, aby si ponechala téměř celý poplatek. Nejčastěji používala bílou krejčovskou pásku, kterou omotala kolem krku malého tělíčka. Sama později přiznala, že tak bylo možné „poznat, které jsou její“.
Bílá páska kolem krku
Její bezcitnost šokuje i dnes. Jednou z posledních obětí byla malá Doris Marmonová. Její matka Evelina, mladá číšnice, zoufale hledala někoho, kdo by se o dítě postaral, než se postaví na nohy. Amelia vystupovala jako „paní Hardingová“, slíbila bezpečný domov a přijala deset liber. Druhý den byla Doris mrtvá. Krátce nato stejným způsobem zemřel třináctiměsíční Harry Simmons. Obě tělíčka byla zatížena a vhozena do Temže.
Právě řeka se stala jejím osudovým svědkem. Na jaře 1896 bylo z vody vytaženo tělo kojence zabalené do balíku. Uvnitř se nacházel kus papíru s adresou, která vedla k Amelii. Policie zahájila vyšetřování a 4. dubna 1896 ji zatkla. Při následném pátrání bylo z Temže vyloveno několik dalších těl, všechna s charakteristickou bílou páskou kolem krku.
Trest smrti
Proces patřil k nejsledovanějším soudním řízením své doby. Amelia se snažila předstírat šílenství, což nebyla nová taktika. V minulosti totiž pobývala v psychiatrických ústavech a věděla, jak se chovat. Tentokrát jí to ale nepomohlo. Porota ji uznala vinnou během několika minut. Oficiálně byla odsouzena za vraždu jedné z obětí, přesto bylo zřejmé, že skutečný počet zavražděných dětí je mnohonásobně vyšší.
Odhady historiků se liší, často se však hovoří o 300 až 400 obětech. Přesné číslo se nikdy nepodaří zjistit – mnoho úmrtí nebylo evidováno, těla zmizela beze stopy a záznamy byly nedostatečné. Její dům byl plný dětského oblečení, dopisů od matek a zástavních lístků. Každý kus látky představoval jeden zmařený život.
10. června 1896 byla Amelia Dyerová oběšena ve věznici Newgate. Na popravišti pronesla jen krátkou větu: „Nemám co říct.“ Tím skončil život ženy, která dokázala proměnit lidské zoufalství ve zdroj příjmů a bezbrannost kojenců v obchodní model.
Její případ však měl dalekosáhlé důsledky. Veřejné pobouření vedlo k přísnějším zákonům o adopci a větší kontrole soukromých pečovatelek. Společnost si začala více všímat osudu dětí narozených mimo manželství a postupně se měnil i přístup k jejich ochraně.
Zdroje:
